Tomáš Feřtek: České vzdělávání připomíná cimrmanovskou sopku

rvalo to zhruba měsíc, než zděšení nad redukcí učiva základních škol prosáklo ze sboroven do médií a na veřejnost. Titulky ve stylu „Byl zrušen Newton a buňka, místo toho budou mít děti počítače“ doplnily pohoršené otevřené dopisy široké fronty odborníků – od vědeckých ústavů a vysokých škol po neziskovky a angažované učitele. Publicisté více doprava soudí, že se jedná o likvidaci tradiční vzdělanosti, ti více doleva, že se příliš škrtalo v ochraně životního prostředí a sociálních kompetencích. A konspirační weby za celou věcí (nepřekvapivě) vidí spiknutí „sorošovců“.

Ve skutečnosti je to ale jen první výstřel potenciálně mnohem rozsáhlejší bitvy. Způsob, jakým ministerstvo školství ohlásilo reformu vyučování informatiky ve školách, jehož součástí je i seškrtání „zbytného“ učiva, aby se dalo přidat času na výuku informatického myšlení, byl mimořádně nešťastný. Chybělo mu jasné vysvětlení, proč se to dělá a co a kdy bude následovat. Sladké tajemství však zní, že kromě této „malé revize“ se dá brzy očekávat velké škrtání v Rámcovém vzdělávacím programu pro základní školy, protože odborná veřejnost včetně učitelů se shodne, že učiva je prostě moc a jeho efektivní výuka se nedá zvládnout.

No a tady nastává problém. Že je učiva moc, víceméně vědí a často opakují všichni. Dokonce umí pojmenovat, co by bylo vhodné vyškrtat. Jenže ouha, vidí zbytné učivo obvykle jinde než ve svém předmětu. Zdejší vzdělaná společnost postavená na hlasu specialistů a odborníků se lapila do vlastní pasti. Informace ve školách umí jen přidávat, ale nezná nekonfliktní mechanismus, jak je redukovat. I proto pravděpodobně ministerstvo ignorovalo závěry odborných komisí, které za účelem redukce osnov samo zřídilo. Přes všechnu snahu to není tak, že by byly schopné zmenšit množství učiva dejme tomu na polovinu. A výsledkem je, že české vzdělávání připomíná cimrmanovskou sopku, která svou činností zasypala sama sebe.

Co s tím? Řešení jsou dvě. To první je spíš anekdotické. Komise, které budou o velké revizi rozhodovat, by bylo vhodné sestavit v každém oboru tak, aby dejme tomu o biologii rozhodovali zásadně učitelé jiných předmětů. Popravdě řečeno, oni lépe posoudí, co z onoho předmětu v životě opravdu potřebovali. A dva tři biology by tam měli proto, aby komise něco podstatného nepřehlédla, převahu v hlasů by ale neměli. Mohlo by být zábavné sledovat reakce češtinářů a matikářek na tvrzení obsažené v aktuálním dopise přírodovědců, že je nepřijatelné, aby se děti na základní škole nenaučily rozlišovat eukaryotickou a prokaryotickou buňku. Kolika z přísedících by se objevil v očích udivený otazník? Stejně tak veselá by mohla být obhajoba vedlejší věty doplňkové či rozeznávání druhů zájmen před komisí tělocvikářů a chemikářů.

Druhá cesta je – myslím – realističtější. Jedním z argumentů mnoha učitelů na základce totiž je, že to či ono třeba v oblasti literárního dějepisu se učí prostě proto, že „to bude v přijímačkách“. Zkusme tedy onu revizi otočit. Učitelé ať si učí, co chtějí – ať s úctou k Newtonovi dál pouštějí z výšky míček a kutálejí ho po podlaze, případně biologové vysvětlují rozdíl mezi virózou a bakteriální infekcí.  Ale stát se jasným výčtem ověřovaného učiva a kompetencí zaručí, že u absolventů základní školy nebude chtít znát definici Newtonových pohybových zákonů s příslušnými vzorečky a nezařadí do testů rozeznávání druhů vedlejších vět. Ať jasně vymezí, co požaduje jako minimum, které chce ověřit. Zbytek je na učitelích.

Pokud se ovšem někdo domnívá, že nutným minimem pro základní školy je současný vzdělávací program, ať se do něj laskavě podívá. Kdyby každý vysokoškolák včetně učitelů opravdu zvládal vše, co máme předepsáno jako výstupní kompetence ze základní školy, vzdělanostní úroveň této společnosti by poskočila o několik řádů. Je to zcela nerealistické a s jistotou si dovolím tvrdit, že není nikdo, kdo by v dospělosti požadavky dnešní základní školy opravdu naplňoval. Tak s tím něco udělejme. Zavalení žáků informačními zplodinami je zcela aktuální a každodenní problém.

Text vyšel na webu Týdeníku Respekt.