Co změnilo vašim dětem mozek aneb stíháte seriál Semestr?
Pořad kanálu Stream ukazuje, že dospívající vnímají svět jinak než jejich rodiče
Viděli jste už seriál Semestr? Ne? Doporučuji. Princip je jednoduchý. Dva vysokoškoláci něco přes dvacet, kluk odjel na semestr do Berlína, holka zůstala v Praze. Celé je to o tom, jestli v současném rychlém světě vztah vydrží. Tento týden je k dispozici čtvrtá epizoda. A proč byste se na něco takového měli koukat?
Protože je to originální a mimořádně poučné (a kromě toho dobře natočené a zahrané). Celý děj se odehrává na obrazovkách počítačů obou hlavních protagonistů a herce tedy vidíme jen tehdy, když je zabírá kamera jejich mobilu nebo notebooku. Obě hlavní postavy paralelně chatují s kýmkoli, Wikipedie sousedí s pornografií, Facebook se Skypem a FaceTimem, Instagram s YouTube a SnapChatem. V některých chvílích sledujete až pět interakcí najednou. Ti, kterým je mezi patnácti a dvaceti, pravděpodobně takovou pětinásobnou komunikaci zvládají hravě. Nejen sledovat na obrazovce, ale i provozovat. My starší máme problém. A to je právě rozdíl mezi naším mozkem a mozkem našeho dítěte.
Můžete se nad tím pohoršovat, může vám ten seriál přijít plytký a hrdinové „na facku“, jak je komentoval kdosi v diskusi. Ve skutečnosti je to skvělé výukové a testovací video pro učitele a rodiče. Kolik interakcí současně zvládnete sledovat vy? Jednu, dvě, víc? Kolik z těch aplikací znáte? Umíte je použít? Rozumíte, o čem se tu mluví? V tu chvíli vám naplno dojde, jak moc se změnily naše děti. Pořád mají dvě ruce, dvě nohy a jednu hlavu, ale uvnitř ní se zjevně odehrává něco jiného, než jsme byli zvyklí. Lidský mozek, jak potvrdí neurolog, je proměnlivá a individuální struktura, která reaguje na to, jakým podnětům ji vystavíme. Což jsme my, dospělí, v případě našich dětí učinili – a nad výsledkem se nestačíme divit.
Pokud Semestr uráží váš vkus, nebo ho prostě jen nestíháte, zkuste variantu. Středoškoláci vyhlásili tento týden Revoluci na střední. Ve videu DVTV vysvětluje předseda České středoškolské unie Štěpán Kment, o co jim jde a v čem chtějí, aby se školy změnily. Není ani plytký, ani na facku, ale říká prakticky totéž, co se dá vyčíst ze Semestru. Že změna je nutná, protože současný sedmnáctiletý mozek vystavený každý den po 6×45 minut výkladu o dýchání žábrami nebo převzetí moci komunisty trpí informační deprivací a nedostatkem interakce.
Všech devět bodů oné „revoluce“ směřuje k větší míře komunikace a možnosti rozhodovat o tom, co a kdy jako středoškolák předložím svému mozku. Prostě jsme v hlavách minimálně části dětí nechali vyvinout nástroj, který pak až příliš často necháváme ležet ladem. Pokud jde o tok informací, začínáme být jako rodiče či učitelé (pokud trváme na frontální výuce) úzké hrdlo systému. A středoškoláci říkají nahlas, že je s tím třeba něco dělat.
Text vyšel původně na webu Týdeníku Respekt 24. 11. ZDE.
Související články
Zanechat komentář
Finanční dárci:
Produktová podpora:
Spolupracujeme:
5 Komentáře
„Rozumíte, o čem se tu mluví?“
Ale jistě. Třeba o pochcaných záchodech nebo o kozách nějaké blbky. Mám padnout na zadek?
Semestr je skvělou filmovou sondou do prostředí, ve kterém vyrůstá mladé generace. Do tohoto prostoru dospělí moc nevstupují, tím méně učitelé. Jak můžeme tuto generaci hodnotit, snažit seji něčemu učit, když nerozumíme, jak fungují? Na druhou stranu je zřejmé, že rodiče ani učitelé nikdy již (digitálnímu) prostředí svých dětí rozumět dobře nebudou a nelze jim to dávat úplně za vinu. To je schizofrenie digitálního věku, ze které ale musíme při změnách vzdělávacího systému vycházet.
ON
„Ti, kterým je mezi patnácti a dvaceti, pravděpodobně takovou pětinásobnou komunikaci zvládají hravě.“
Pokud jsou obsahem pětinásobné komunikace takové blbosti, jaké vidíme v Semestru, pak ji zvládají hravě. Když však dostanou ve škole dva pokyny v jedné větě, tak ji hravě nezvládají. A kde se berou stále častější poruchy pozornosti?
Ale nepopírám, že je to skvělá sonda.
Potvrzuji páně Sotolářova slova. Nejde o kvantitu komunikace, ale kvalitu. Mluvím-li na žáka a on mne nevnímá, nerozumí psanému textu, pak prostě nevím, jak jej mohu vzdělávat. Je-li zablokovaná komunikace, pak se prostě vzdělávání nekoná. Dnes měl pan Vaculík na Vltavě v 6:50 fejeton na obdobné téma „Proč ta šikana“ – jak vhodně usměrnit žáka s vulgárním vyjadřováním. Jsou prostě hranice, za kterými už to nejde. Doporučuji dohledat.
„(…)současný sedmnáctiletý mozek vystavený každý den po 6×45 minut výkladu o dýchání žábrami nebo převzetí moci komunisty trpí informační deprivací a nedostatkem interakce.“
A pak takový mozek přijde na vysokou školu a je postaven před nutnost soustředit se 90 minut na analýzu náročnějšího textu. Nevím, zda jeho deprivace dosahuje míry deprivace u přednášejícího. Většina studentů (v daném případě historie) by dala přednost frontální výuce, ti, kdo jsou schopni porozumět textu, shrnout jeho základní myšlenky, analyzovat ústřední pojmy a vztahy mezi nimi, nalézt argumentační slabiny, diskutovat a mít podložený názor, se spočítají na prstech jedné ruky. Zaplaťpánbu za ně.
A vykročím-li k jiným oborům, poněkud mne děsí představa budoucího lékaře, kterého uprostřed operace přepadne informační deprivace a bude se muset odreagovat interakcí se svým mobilem.