Ve škole jsou všichni vygumovaní, říká Honzík
Pamatujete se ještě, jak jste se cítili na základce?
Jana Nováčková, jinak psycholožka a spoluautorka nejspíš nejvlivnější polistopadové knihy o výchově Respektovat a být respektován, mi před pár týdny poslala text, který pojmenovala Podstata školy. Což popravdě řečeno pro školu nevyznívá zrovna pozitivně.
Co Janě Nováčkové na podstatě školy vadí, to si můžete poslechnout třeba v nedávném rozhovoru pro DVTV. Ale i onen text rozhodně stojí za pozornost. Zapsala ho maminka desetiletého kluka, žáka 5. třídy základní školy v menším městě. Ta škola je prý spíš progresivní, třídní učitelka vstřícná, tedy na první pohled se tu neděje nic nesprávného nebo mimořádného.
Honzík chodil od první do třetí třídy do běžné školy, pak byl v domácím vzdělávání, protože rodina byla pár měsíců v zahraničí. Když se vrátil, učil se ve skupině různě starých dětí, které také rodiče vzdělávají doma. Potom přešel do 4. třídy běžné školy v místě bydliště. Známky má dobré, domácí úkoly si dělá samostatně, problémy s chováním nemá. Jen má prostě pocit, že v té škole je něco špatně. Takhle o tom vypráví:
Když jsem ve škole, tak to vypadá, že jsou všichni (spolužáci) vygumovaní, nikdo nechce dělat věci spolu. Nevíme, co se bude učit. Nejde se s těmi dětmi kamarádit. Když můžeš věci dělat spolu, je to lepší. Jsou kluci, kteří dělají potíže, ti ještě tolik vygumovaní nejsou. Ostatní jsou jako stroje, dělají to, co jim řeknou.
Ti, kteří dělají potíže učitelům, tak se s nimi dá aspoň bavit. Ale ani tihle, kdyby šli do domácí školy, tak by to už nešlo. Oni jsou naučení odporovat učení a odporovali by i doma. To si myslím…
Já se tam cítím, jako že musím být vygumovaný, abych tam mohl patřit. A když nechceš být vygumovaný, tak tam nemůžeš vydržet. Když tam nemůžeš patřit, tak když to jde, tak se tam snažíš nebýt. Ještě je šance patřit mezi ty, co dělají problémy – máme klub „Relové“ (něco jako rebelové, jen nám vypadlo to „be“) … přežíváme díky přestávkám. Je to něco jako odznak, že se nedáš … JOJOJO … udělali jsme si i vlaječku… Většinou hrajeme na bojové hry…
Když vezmu odboj … tak my jsme prostředníci. Jsme my, učitelé a vygumovaní. Chceme těm vygumovaným ukázat, že nemusejí jenom poslouchat a že je to taky fajn život. Ale vygumovaní se bojí. My „prostředníci“ ještě máme svobodnou vůli tam, kde nás dospělí neslyší, a můžeme si to říct aspoň tam, kde nejsou. Nabízíme vygumovaným, aby šli s námi … chceme jim ukázat, že aspoň chvíli můžeš dělat, co chceš, a je dobrý to dělat co nejčastěji … ale vygumovaní radši nejdou … oni se bojí. My se taky bojíme, ale máme bunkr … místo, kde máme volnost … tam se skrýváme před těmi, co říkají, že něco musíme, a před vygumovanými … Nedostanou nás…
Ty bunkry máme i v sobě … je to místo, kam se schovám, rovnám si tam myšlenky a mám tam svoje přání a sny … neodpovídám… a jsem strašně potichu. Mám tam virtuální kamarády a to, co bych si přál… Vygumovaní svůj vnitřní bunkr nemají. My jim ho pomáháme stavět, když se odváží jít s námi. Když nemáš svůj bunkr, tak ti nezbude nic jiného, než být vygumovaný… takhle já si to myslím.
Jsem rád takový, jaký jsem. Učit se umím a při tom nejsem vygumovaný. Mně se podařilo zjistit, že se můžu učit tak, jak potřebuji, protože jsem byl v domácím vzdělávání a chodil do té domácí školičky, ale ve škole to nejde. Vygumovaní netuší, že něco můžou, oni vědí jen to, že musí…
Jestli jste dočetli až sem, zkuste pojmenovat, co s vámi ten text udělal. Připadá vám to nevěrohodné? Bůhví, co ten kluk říkal a co ta maminka zapsala! Naštvalo vás to? Co má co nějaký fracek komentovat, co se děje ve škole. Má sedět, držet pusu a učit se, aby z něj nebyl flákač. Znejistilo vás to? Je možné, že by se děti opravdu ve škole cítily takhle? Ta emoce, která ve vás teď hárá, asi docela přesně pojmenovává, co si o současné škole myslíte.
Já osobně jsem spíš rezervovaný, dospělí mívají tendenci vkládat dětem do úst to, co by potvrzovalo jejich názory, co by od nich chtěli slyšet. Jenže… stejně tak musím přiznat, že když se potkám s lidmi, kteří podobně jako já navštěvují základní školy, s jistou nervozitou se prakticky pokaždé shodneme na pocitu, že školy dnes vychovávají z dětí… roboty. Bytosti vykonávající sled příkazů, které se opakují tak často, že už ani nevnímají, co to vlastně dělají. Vstát, sednout, podat sešit, otevřít penál, přihlásit se… Pět, devět, třináct let bez přerušení.
To neznamená, že to jsou špatné školy. Jen tam prostě platí, že abyste tam mohli fungovat nekonfliktně, musíte se do značné míry vzdát vlastní vůle. A podobně jako Honzíkovi mi občas přijde, že nejnormálněji se chovají vlastně ti tak trochu zlobiví. Mívám pocit, že bych nevydržel takhle šest osm hodin sedět, vykonávat příkazy aniž rozumím jejich smyslu a mluvit jen na vyzvání. Prostě bych vstal a řval. Prostě proto, že už asi tak třicet let rozhoduji sám o sobě a tomuhle poslušnému chování se celá moje bytost vzpírá. Co když na tom jsou některé děti podobně?
Aby bylo jasno. Nedávám to za vinu učitelům, oni taky moc prostoru pro svobodnou volbu nemají a dělají, co mohou. Ta vygumovanost spolužáků, robotizace žactva, výroba mankurtů, to není vlastnost lidí, ale systému. Jestli by nestálo za to začít se o tom vážně bavit. Když už si toho všimnul i desetiletý Honzík.
–
Text vyšel původně na stránkách týdeníku Respekt (ZDE).
Související články
Zanechat komentář
Finanční dárci:
Produktová podpora:
Spolupracujeme:
3 komentáře
sice jsem o tom jako žák takto neuvažoval, zato i s kritickým odstupem nad konstrukcí musím uznat naprostý pravdivý obraz, který se kupodivu ani za 40 vůbec nezměnil…
a stejně jako žádné noviny nikdy nenapíšou, že tristní stav jejich novinářů může velkou měrou za stav politiky u nás, tak i žádná web stránka o škole a učitelích nikdy nebude přemýšlet o tom jak jejich učitelé ani netuší co je to „opravdovost“ na stupínku katedry… snad neexistuje dítě (autista), které by okamžitě nevycítilo jestli učitel „věří“ a “ cítí“ to o čem učí…..
a když náhodou se takový najde, kolegové ho spolehlivě uklovou..
„Mívám pocit, že bych nevydržel takhle šest osm hodin sedět, vykonávat příkazy aniž rozumím jejich smyslu a mluvit jen na vyzvání. Prostě bych vstal a řval. Prostě proto, že už asi tak třicet let rozhoduji sám o sobě a tomuhle poslušnému chování se celá moje bytost vzpírá.“ — Pán už třicet let nemá ani nadřízené, ani zákazníky, vůči kterým by musel zachovávat jistou zdvořilost?
Vykonávat příkazy aniž rozumím jejich smyslu je samozřejmě blbost, ale který dement dostává ve škole příkazy, jejichž smyslu nerozumí?
Mně to připadá jako tradiční záchvěv anarchie. V deseti letech je na to docela brzo, ale proč ne. Jen jsem zvědav, jak budou reagovat na chlapečka soudruzi rodiče, až jim za tři roky sdělí, že jsou vygumovaní a že na nějaké jejich příkazy, zákazy a omezování není zvědavý.
Vidím to spíše takto: V každé společnosti jsou lidé, kterým nečiní potíže přizpůsobit se kolektivu a společenským pravidlům a lidé, kteří se jakémukoliv omezování vzpírají. Řekl bych, že s touto socializační schopností se děti už rodí. Mnohé se lze dočíst v knize „Zvíře politické“ od Františka Koukolíka. Tato schopnost jde ruku v ruce s agresivitou, bezohledností, malou schopností empatie a i politickým smýšlením a pohledem na společnost a ostatní lidi obecně. Omylem mnohých bývá, že se domnívají, že ti, které sami vnímají jako veleúspěšné, se rekrutují z těchto řad (individualit vzpírajících se dodržování pravidel).
Pro mě tedy zůstává otázkou jedině míra, jakou je možné a vhodné uvolnit pravidla fungování dnešní základní školy. Nic proti představám paní Nováčkové, nicméně otázkou je udržitelnost kvality výuky v prostředí plném individualit, v němž každé dítě se považuje za jediné nevygumované ve třídě a učitel je nepřítelem, protože představuje omezující autoritu, která vyžaduje dodržování nějakých (v zásadě jakýchkoliv) pravidel. Řekl bych to asi tak, že každé dítě je individualitou, která kladně reaguje na jiné zacházení, má rádo jiný přístup, jinou formu vzdělávání, baví ho jiné věci. Učitel základní školy nemá dnes nejmenší šanci vyhovět všem. Naopak má spoustu práce už jen s tím, aby Pepíček nemlátil Mařenku o hodině penálem do hlavy, Jiříček se nedloubal v nose kružítkem, Mařenka si nad písemnou prací z matematiky nezpívala a Honzík neházel po ostatních posmrkanými kapesníky. Pane Feřteku, nemám zájem na tom, omezovat Mařenku ve zpěvu, nebo Pepíčka v trénování sekání dřeva na jeho spolužákovi sedícím před ním, ale když nebudu tak krutý, abych jejich počínání omezoval, tak mám hned další den na to ve škole rozzuřenou maminku Mařenky a tatínka Frantíka, anžto Mařence se nelíbí, když jí Pepíček o hodině mlátí po hlavě penálem a její mamince už vůbec ne, a tatínkovi Frantíka se zase nelíbí, že si Mařenka při hodině zpívá, anžto Frantík se pak jako na potvoru nemůže soustředit – rozuměj, Frantík má z písemky kuli ne proto, že je blbej, ale proto, že si Mařenka zpívá.
No a to je celé jádro problému. Učitel musí vyžadovat dodržování jistých pravidel, aby vůbec bylo možné učit. Ta pravidla jsou tak striktní a tak omezující, jak moc jsou obecně žáci neschopní se sami přizpůsobovat elementárním potřebám ostatních. Uspokojit všechny prostě není možné. Ne vždy je agresivní sadista ochoten své jednání omezit pouze na submisivního masochistu, aby byli všichni spokojení. A o rodičích už vůbec nemluvím. Tam je problém nejen v tom přenosu potřeb jedince na potřeby kolektivu, ale ještě navíc v přenosu potřeb rodičů na jejich děti.
Jako jedinou možnost, jak zefektivnit výuku, je diferenciace žáků podle schopností, dovedností a oblíbeného přístupu. To by fungovat mohlo, ale to se zase nelíbí těm, kteří se nechtějí nechat omezovat. Protože to zase omezuje jejich možnost státi se jaderným fyzikem, nebo věhlasným advokátem. Málokdo si je ochoten připustit, a tito lidé prakticky vůbec, že jsou omezeni především svými schopnostmi a nikoliv tím, kdo je hodnotí. Charakteristickým rysem pak bývá obviňování všech okolo od úředníků, přes učitele až po policisty, že dělají svou práci špatně. Důvodem je to, že vyžadují dodržování omezujících pravidel, kterým oni se vzpírají. A nenechat se omezovat nazývají svobodou.
Co říká paní Nováčková je jistě obecně zajímavé a v mnohém pravdivé, ale já v tom vidím v zásadě pohled individuální psychologie – co potřebuje dítě, jaké je dítě, jak jej vyučovat, jak udržovat jeho pozornost, jak jej hodnotit, apod. Chybí mi tam ten přechod od individuality jedince k práci s kolektivem. V kolektivu je nezbytné dodržovat určitá pravidla. nevím, zda paní Nováčková někdy učila, ale pochopitelně poradenská praxe, či spisovatelství, neumožňují celkový pohled na vzdělávání. Postavte paní Nováčkovou do osmé třídy dnešní sídlištní základní školy a možná se také její pohled na věc trochu upraví.