Jak změnit výuku literatury?
Učit literární dějepis, který v naprosté většině škol končí tak nejpozději v šedesátých či sedmdesátých letech, je čím dál absurdnější. Za prvé proto, že 99% těch knih 99% středoškoláků nikdy ani nevidělo a zcela jistě je nebudou teď ani nikdy později číst, takže se z této podivné disciplíny stal jen telefonní seznam autorů a děl. A za druhé proto, že literatura a obecně estetické disciplíny jsou v moderním vzdělávání natolik důležité, že je trestuhodné plýtvat vymezeným časem na něco tak zbytečného, jako jsou abstraktní dvojice či trojice pojmů typu Nezval – poetismus – Edison, které je třeba si zapamatovat, aby byl člověk uznán za vzdělaného. To bychom mohli stejně dobře učit dějiny českého králíkářství. Například – 1934, František Kožíšek ze Skutče, samec Michael, župní výstava ve Znojmě, 15 bodů z dvaceti možných. Vám to snad nepřipadá důležité?
Mám k tomu dvě stručné historky. Na vzdělávací konferenci Hýl, která tenhle týden probíhá v Praze na Malé Straně, vyprávěl ekonom Tomáš Sedláček o svém studiu na dánském gymnáziu a říkal, že tam každý týden museli přečíst knihu, o níž se pak celou hodinu diskutovalo. Bylo dobré vědět, v kterém desetiletí zhruba vznikla, ale vážně se studentů nikdy nikdo neptal, kdy se přesně narodil autor a nenutil je vyjmenovat, co dalšího napsal.
Ta druhá historka je domácí. Sedíme se synem u večeře a on se zmíní, že za písemku z českých meziválečných literárních směrů byl oceněn nízkou číslicí.
„Konstantin Biebel S lodí, jež dováží čaj a kávu? S. K. Neumann Rudé zpěvy?“ utrousím.
„Jo, tak něco.“
„Za kolik?“
„Za jedna“
„Aha!“
Samozřejmě, že je to k smíchu. Poezii nečte a z těch knih, jejichž znalost osvědčil na výbornou, zná leda tak Čapkovy povídky, ty ho bavily. Ostatní nikdy neviděl ani z dálky. V mojí knihovně, kde se takové věci najdou, rozhodně nebrousí, čte jiné knížky. Ale škole, kam chodí, stačí, když si zapamatuje pojmy bez obsahu a umí je v testu k sobě správně přiřadit. Případně na poslední chvíli přečte dvacet knih ke státní maturitě a cosi banálního o nich řekne před komisí, aby dosvědčil, že je opravdu četl. Jaké může mít takové vzdělání cenu a smysl? Takhle pitomě se učila literatura už před třiceti lety, kdy jsem střední školu končil já.
Ani na vteřinu nepopírám, že literatura je zásadní věc pro kultivaci osobnosti a poznání světa. Ale důležitá jsou ta písmena uvnitř a jejich smysl, ne ty desky s autorem a titulkem. Čest těm, kteří i u nás učí literaturu „po dánsku“, ale stát jim to rozhodně neusnadňuje. Podívejte se do školních osnov nebo do testů státní maturity. Pořád stejná literární veteš fakticky beze smyslu.
Že jsem zbytečně razantní? Mám snad nějaký lepší nápad? Mám. Vejde se do čtyř bodů.
Na základní škole bych literární teorii a literární dějepis neučil vůbec, to je jen zabíjení času, které vede u dětí k pocitu, že literatura je nuda k nesnesení. Ať čtou v tomhle věku cokoli, výběr je na nich, občas bych jim z dětské a dobrodružné literatury přistrkoval ty kvalitnější kousky a snažil se s nimi o tom co nejvíc mluvit. Smyslem základní školy je, aby tištěnému textu co nejpřesněji rozuměli a brali čtení jako zajímavou a přínosnou činnost.
Na střední škole bych nezačínal Mastičkářem, Jiráskem a Antonínem Sovou, ale Hůlovou, Wieveghem, Škvoreckým a třeba současným americkým románem. Smyslem je vzbudit u studentů pocit, že i velká literatura se jich týká a řeší jejich problémy. S vyššími ročníky bych přidával na náročnosti četby (to bude různé školu od školy) a směřoval bych postupně zpátky do historie (Topol, Hrabal, Bulgakov, Hemingway, Tolstoj, Goethe). Hodiny bych stavěl výhradně na diskusi o konkrétních knihách a zadával bych jako domácí práce eseje o nich. Přičemž na některých školách typu učilišť a průmyslovek si pod slovem esej nepředstavujte nic moc sofistikovaného. Prostě pokus o vlastní názor na knížku. Literární dějepis v dnešním slova smyslu bych nechal jen jako obsah výběrových seminářů pro zájemce a maturovat bych z něj nechal jen v profilové části maturity na školách, které chtějí vychovávat lidi pro studium na příslušných specializovaných fakultách.
Detailní dějiny literatury a literární teorii bych nechal až na vysoké školy a pro ty, kteří ke své profesi tenhle metajazyk potřebují. Samozřejmě, při mluvení o knihách na střední škole pár pojmů potřebujete – motiv, fabule, syžet, kompozice – ale je jich minimum a seznamoval bych studenty opravdu jen s těmi, které v praxi školních debat užijí.
A po celou tu dobu bych pro posílení schopnosti vnímat estetické a strukturní kvality nějakého díla využíval debat o filmech, protože ty jsou na rozdíl od knih každodenní součástí života všech dětí. Domácí úkol: podívejte se na třetího Harryho Pottera, příště se budeme bavit o tom, jak v té a té scéně dosahuje režisér napětí, očima jaké postavy ten příběh vypráví. A na další hodinu si stejnou pasáž přečtěte v knížce a řekneme si, jak totéž dělá literární autor. Podobnou úlohu pro vyšší gymnazisty třeba s Coppolovou Apocalypse Now, Pelíšky nebo Simpsonovými. Jednak by mi to umožnilo alespoň částečně kultivovat divácký vkus studentů, což se jim zcela jistě v životě bude hodit, a mně to pomůže při výchově k pochopení, k čemu je dobrá literární teorie a komparatistika.
Vše. Je to podle vás nesmysl? I kdyby nebyl. Podívejte se na dnešní osnovy – Rámcové vzdělávací programy pro základní a střední školy a uvidíte, že tahle cesta je v praxi velmi obtížně průchodná. A ještě jednou vrcholné uznání všem učitelům, kteří se snaží alespoň částečně po ní jít.
—
Text byl uveřejněn již v roce 2011 pod titulkem Máme učit dějiny českého králíkářství?, publikujeme beze změny.
Související články
-
-
Dětem ve škole nejvíc vadí srovnávání a ponižování
-
Přijímačky do první třídy jsou nemravná praxe
-
Maturitní data se otevřela. Dobrá zpráva o češtině, špatná o matematice
-
Proč vidí Chládek v domácím vzdělávání líheň extremismu
-
VHP píše CeHOPPovi aneb tlačil CERMAT na hodnotitele písemných prací?
-
Studenti se nechtějí bavit, ale mít vliv na to, co se učí
Zanechat komentář
Finanční dárci:
Produktová podpora:
Spolupracujeme:
24 Komentáře
Ve většině bodů s vámi souhlasím. S tím rozdílem, že vynechat literární dějepis, pokud se zaměřujete na starší literaturu, prostě nejde. Knihu musíte žákům zařadit do nějakého historického kontextu. Jinak většina starších děl ztrácí smysl. Naopak tím, že knihu opravdu uchopíte tak, že ji zařadíte do určitých dějiných událostí může kniha pro čtenáře získat na atraktivitě.
Historický kontext je nezbytný, ale to není ten encyklopedický literární dějepis plný jmen a děl, kde o historický kontext ani jít nemůže, protože se bavíme o díle, které nikdo nečetl, tak jaký pak kontext. Jde jen o přiřazování trojic autor-dílo-doba. Nedozvím se nic o autorovi, ani o díle, ani o době. Jen to našprtám a pak zapomenu.
Stačí vzít české autory třeba 60. let a kdo z maturantů tyto autory, tuto dobu umí na základě literárního dějepisu popsat? To jsou bláboly, co z nich lezou (logicky).
Já měl štěstí v roce 1976 na češtinářku na gymplu, která nám spojila knihy a film, chodili jsme na Wajdu, Felliniho, Antonioniho, Sauru a další učila nás vnímat knihy a film z hlediska vyjádření, estetiky, osobního názoru – dodnes ty její knihy a filmy opakovaně čtu a sleduji a objevuji v nich stále nové a nové pohledy. I po 40 letech o těch filmech a knížkách umím povídat hodiny, promítám je vybraným studentům a objevuji je pro ně. Tak silný to byl tehdy pro mě zážitek a tak silně změnila jedna češtinářka za jeden rok můj život (pražský Filmový klub 80. let byl už jen pokračováním této nasměrované cesty).
Za rok byla odejita (normalizace) a nastoupil literární dějepis, z kterého si pamatuji jen několik desítek jmen.
Cermatovský seznam k maturitě z tohoto týdne mi jména jen báječně osvěžil (některé nejzoufalejší odvála naštěstí doba, ty už v seznamech nejsou).
My hltali Hrabala jako polozakázaného a stali na něj fronty před knihkupectvím, dnešní maturanti se jej učí na písemku či na maturu nazpaměť. Kdo byl na tom lépe?
A jak chcete pochopit Hrabala bez surrealistů či bez Goetha? A jak pochopit Bulgakova a jiné bez znalosti Bible?
Proč mladí nečtou některé autory? Protože nechápou jejich kontext.
Ale panu Feřtekovi něco říkat je marné, je marné, je marné.
Nechápu pane Votrubo při svém vysokém vzdělání, proč k Hrabalovi potřebuji znát surrealismus, proč Goetha?
Neříkám, že škodí znát, ale prostě nepotřebuji. Tečka.
Nechám se unášet poetickým textem Hrabala, pocity z tohoto textu, poetismem a pábitelstvím, vychutnávám Menzelovy filmy, které tuto složku geniálně zachytily, pocity se neustále mění, jak je člověk starší a zkušenější, ale surrealismus a Goetha k tomu nepotřebuji ani náhodou.
To je úletové myšlení literárních historiků, vykladačů knih, kteří neustále protiví radost z knihy jako takové všem kolem sebe. Proč mi někdo vnucuje nějaké srovnání, nějaké návaznosti? Nestuduji bohémistiku na nějaké fildě, jsem obyčejnej čtenář.
Ale panu Votrubovi něco říkat je marné, marné, marné. Nebo si myslíte, že to pochopíte a změníte názor, pane Votrubo?
Pan Feřtek to vyjádřil skvěle, díky, řadoví čtenáři to chápou, vykladači literatury to nepochopí nikdy a jsou pro nás leda směšní a otravní (v době školní docházky, pak už na nás nedosáhnou). Jde o to se nenechat podobnými vykladači otrávit. O tom přesně podle mě pan Feřtek píše.
Četl jste Deník malého poseroutky? A berete za bernou minci Dana Browna? Máte pravdu, proč by měl někdo lidem brát jejich svět plný konspiračních teorií, vulgarity, …
Bez kontextu z Hrabala zůstavají „opilecké historky“. Jak to říkali Smoljak se Svěrákem – poslední hra musela být psána s ohledem na diváky, jejichž obzor byl blíž a níž. A mnozí fór s dívkami Hankou a Lindou nepochopí, i když se také zasmějí.
Včera jsem zjistil, že studenti neznají ani Brouka Pytlíka 😉
Nečetl a nechci, neb nemusím, nejsem češtinář.
Mezi Deníkem malého poseroutky a třeba Boženou Němcovou, u které jsem četl rád pohádky, ale Babičku jsem nikdy nerozdýchal (ani film), existuje spousta knih pro děti, které jsem hltal. Foglar, Batlička, Verne, Curwood, Seton,….
Nepsal jsem o tom, že máte doporučovat knihy s vulgaritami.Ale Jiráskem, Němcovou, atd. skoro nikoho k četbě nepřivedete.
Nikomu nevnucuji poetismus a pábitelství Hrabala, mé inspirační zdroje pro život. Pokud v tom vidí opilecké historky, je to jeho názor, který nikomu ani Vám neberu. Úkolem učitele je ukázat, že je tam mnoho více, ovšem chce-li. Mé učitelce se to v mých 16 letech povedlo. A bez Goetha a surrealismu.
Nevšiml jsem si, že filmy Ostře sledované vlaky, Perličky na dně, Skřivánci na niti, Postřižiny, Slavnosti sněženek, Obsluhoval jsem anglického krále jsou o opileckých historkách, za to se ani Oscary nedávají (většinou). A knihy, z kterých vyšly, taky ne. Ale opět Vám Váš názor neberu.
To by bylo zajímavé – jak se dá názor sebrat? Notabene, že si myslím, že Hrabalovy povídky jsou „opilecké“ – napsal jsem: bez kontextu! Dá se bez kontextu pochopit Obsluhoval jsem anglického krále? A i Slavnosti sněženek bez kontextu, alespoň znalosti doby jsou poloviční. Stejně jako Vančura Konec starých časů. Já mám Hrabala rád, ale kdybych neučil kdysi na Palmovce, jeho trilogii Svatby v domě, Proluky a Vita Nuova nepochopím.
Jako učitel – češtinář (kterým nejsem) mohu za děti rozhodnout, že budou číst povinně Foglara, stejně jako že budou číst povinně Rowlingovou. Ale nemohu pracovat s tím, že si každý bude číst, co chce a já budu společně rozebírat úplně jiné dílo. Resp. úkolem je přivést ke čtení (různost cest) a k pochopení (nějaký společný jmenovatel). Ale Vám je to přeci jedno a nejste učitel češtiny, tak proč se o tom vlastně bavíme 😉
Goetha by měl alespoň zčásti číst úplně každý. Nejen už kvůli Wertherovi, ale až v některých těch dokonalých současných filmech zmíní fausta, budou na to dnešní pubescenti koukat jako pitomci a jen se tupě tvářit, že té hlášce děsně rozuměli.
Že Dostojevskij nebo jiní autoři, surrealisti a dadaisti nejsou důležití? To může tvrdit jen člověk, který přes své uhry neviděl, co si z té literatury může odnést. A dnes to není atraktivní, protože ti dávní autoři nemají svou stránku na FB.
Literární dějepis a výčet autorů možná nepatří do detailních osnov zkoušek, ale díky bohu za pěkný seznam ve výuce, který mi ukázal, z čeho mám při četbě na výběr.
Na gymplu jsme měli maturitní skripta a skvělého učitele, který nejenže stihl ukázat úryvky ze všech důležitých děl, ale zároveň jsme si o tom mohli pokecat a pochopit to.
Ještě dnes po Citadele a Válce s mloky dočítám Dekameron a hned po tom se vrhnu na další knihu, na kterou jsem na střední neměl čas. Bez výčtu autorů a jejich děl bych si jinak vzpomněl akorát tak na toho „Heráka“ a prsteny, asi jako většina dnešních „maturantů“, kteří to čtou jen proto, aby mohli kritizovat scénáristy, jak ten film oproti knize pěkně podělali.
Koho musím nejdříve přečíst, abych pochopil Goetha a surrealisty?
Tímto couváním v literární historii, kdy nesmíme číst bez pochopení předchozího, dojdeme k matematicky snadno dokazatelnému závěru, že nesmíme číst, stejně bychom nic nepochopili anebo leda neúplně, nesprávně jak nás vykladači literární historie snadno doloží.
Mě je to jedno, já svou učitelku s velkým U měl, ostatní buď štěstí jako já mají nebo nemají a pak musí objevovat sami, chtějí-li. Maturita a Cermat jim cestu rozhodně k pochopení literatury neukazují. Jen protiví. Telefonní seznam 120 autorů ( z nich pouze 2 žen) je toho jasným důkazem.
ReagovaL jsem jen na Vaši otázku (vzpomínáte si?), že se nedá Hrabal pochopit bez Goetha a surrealismu, po které následoval slovní útok na pana Feřteka.
Obsluhoval jsem anglického krále se dá pochopit snadno bez znalosti Goetha a surrealismu. Potřebujete jen znát základní fakta o době (první republika, 2. svět. válka, holocaust, tzv. Vítězný únor). A spousta dalších knih to má stejně. Co potřebujete znát o Ostře sledovaných vlacích – je jen o charakterech, doba je tam jen kulisou.
Názor se nedá sebrat, ale dá se vnucovat či vynucovat, třeba ve škole. Dříve (před 30 lety) mnohem více než dnes, ale i dnes se papouškují knihy u maturit. Nikdy nezapomenu, jak mí synové den před maturitou si lili do hlavy 20 knih, které pochopitelně nečetli – museli si vybrat ze školy definovaného seznamu knih jako každý maturant. Jaký to má smysl? Odmaturovali v poho.
Já povinnou četbu nikdy taky nečetl, ale jinak jsem knihy četl vždy a několik do měsíce, jen podle vlastního vkusu nebo vkusu jedné moudré učitelky na gymplu. A to si myslím je základní smysl četby(začít číst, vyprávět o hodnotách knihy pro čtenáře, naslouchání ostatních), až pak je nadstavba (diskuse nad společnou knihou či filmem), ale bez základu je to jen dnešní parodie, byť s pěknými grafy a statistikami.
Kdysi dávno jsem sepsal návrh, co by se mělo učit na SŠ: http://ceskaliteratura.cz/forum/osnovy.htm
Schválně jsem si prošel seznam 120 jmen daných Cermatem. Já četl z toho seznamu knihy 15 autorů (a to mi je přes 50 let). Z toho bylo v době mého studia autorů 5 zakázaných, takže byli na jiném seznamu než doporučená četba.
Z básníků jsem četl v době studií neustále Kainara, Hrabě, Kryla, Vysockého a Okudžavu – nebyli a nejsou na doporučeném seznamu tehdy ani teď.
Znám všechny filmy české nové vlny 60. let, takže mnoho dalších děl znám zfilmovaných (Fuks, Lustig, Vančura, Havlíček, Hrubín), poslouchal jsem a poslouchám bigbít a folk, tedy přes písně Nohavici, Hradišťanu znám něco od Skácela, Bezruče.
Zbytek jsem se tehdy učil jako telefonní seznam nazpaměť. Dnešní průměrný maturant na tom bude mnohem hůře než já.
Já si myslím, že některé autory nečetli ani učitelé… Ale to prý není účelem Seznamu. V něm jsou uvedeni autoři, které mají maturanti znát, nikoliv číst…
Znát je právě co? Jak bude znít taková otázka na Ovidia v testu?
Já znám z těch 120 jmen asi 100 (těch zbylých 20 bych během hodiny doplnil z internetu), ale jen od 15 jsem četl (většinou podstatnou část díla).
Ale co znamená, že znám těch zbylých 105 jmen? Jak to budu testovat a co se z toho testu dozvím o mém vzdělání?
Studenti s dobrou fotografickou či obecně s paměti jsou ve výhodě, jak telefonní seznam na chvíli našprtat na svůj harddisk a pak vyresetovat. Jako mí synové. Jako já.
Přiláká to studenty k četbě, k přemýšlení o literatuře, k chápaní hodnot literatury pro člověka a společnost, pro rozvoj jeho estetiky, k tvorbě osobních a společenských hodnot. Nebylo by mnohem méně (na seznamu či v osnovách) mnohem více (vytvořených hodnot, inspirace, naznačených cest). Je to jak v dějepise, opakovaně člověk probírá literaturu několik století starou, ale k té aktuální či nedávno minulé, významu pro dnešek, se nedostaneme. Tím neříkám, že ta starší literatura nemám význam pro dnešek.
A je to jako s filmem – je tak těžké natočit současný film o současných hodnotách a problemech a ještě k tomu komerčně úspěšný, je mnohem snazší natočit retro (zidealizovanou, zkreslenou) komedii (nebo rovnou nějakou úplnou blbost).
U té nedávné minulosti (i literatury) při nějaké té revoluci musíme měnit význam díla o 180 stupňů a dostáváme se na tenké pole. Proto máme rádi Husa, Komenského, Ovidia, Němcovou. Tam už výklad neměníme.
To, co mě učili z novodobé literatury na škole, jsem z půlky rovnou nevnímal (byly to kecy), z půlky jsem si doplňoval coby zakázanou literaturu. Tam byly ty hodnoty aspoň takto jasně oddělené. Dneska to má student s objevováním horší, když to, co my měli zakázané a hltali, on má povinné.
Nechal bych studenty v první řadě číst cokoliv a nechal je vyprávět a psát ostatním o přečtené knize. Až později bych hledal společné průniky pro celou třídu, a to hlavně tím, že bych o knize nejdříve sám inspirativně vyprávěl, abych nalákal, upozornil, zaujal. Tak pracuji s filmem a jde to.
Jako je nebetyčná blbost známkovat výtvarku, hudebku, tělocvik (vždy si kladu otázku, jak by dopadl ve výtvarce Picasso), je nebetyčná blbost se učit na známky a na testy literaturu a film, měřit estetiku, vkus, hledání různých hodnot. Otázka, co básník myslel básní či spisovatel dílem, je tak subjektivní (možná bychom se divili, kdyby nám to básník řekl nebo jak popisuje Šabach by si básník už ani nevzpomněl a na dotěrnou otázkou, co jste tím myslel, by strávil několik neprosněných nocí a stejně zbytečně). Každý člověk, dokonce v průběhu života neustále jinak vidí ve stejném díle jiné hodnoty. Literatura by měla být o diskusi o těchto osobních hodnotách, pocitech a každá diskuse by měla zůstat otevřená a vybízet k dalšímu hledání.
Maturita, škola a Cermat z toho dělá exaktní vědu. Už léta. Dneska o to více, že musí soupeřit s tak těžkými protivníky jako je počítačové hry, facebook, filmy, seriál a já nevím co ještě.
Obrovské díky těm výjimečným učitelům, pokud je v životě potkáte. Stačí jeden. Já ano.
Souhlasím. Drcení jmen nemá smysl. Kontext je samozřejmě důležitý, ale je otázka, jak daleko to ma zacházet a co člověk vůbec očekává od diskuse na střední škole. Snad odborné analytické monografie? Navíc ten kontext musí prezentovat někdo, kdo tomu opravdu velmi dobře rozumí, jenomže kolik je mezi běžnými jméno skrytu Umbertů Eců? Jinými slovy: prezentace Hrabala na podklad dějin vesmíru postrádá smysl.
Prvním a hlavním úkolem je, aby studenti vůbec pochopili, co čtou a uměli to rozumnými slovy popsat. Vzhledem k tomu, co čtu v seminárkách svých studentů na vysoké, to vůbec není malý úkol. Až teprve když se toto zvládne, tak je možné pokračovat dál.
běžnými učiteli. Pardon
To známkování hudebky, výtvarky, tělocviku, estetiky, hodnot literatury a subjektivních pocitů z ní jsem vztahoval na základní školu a střední školu.
Na vysoké škole pochopitelně v dané odborné specializaci je to už jinak.
Jak může odborník napsat Wievegh?
Neměl by, máte pravdu, taky jsem si toho hned všiml, ale neměl jsem důvod to komentovat.
Podstatný je pro mě věcný obsah blogu.
Nebo rok starý blog zde:
http://respekt.ihned.cz/externi-hlasy/c1-61956760-proc-by-bylo-dobre-omezit-ve-skole-literarni-dejepis
Čí názor jedné mé studentky, mimochodem mimořádně (ve srovnání s vrstevníky) sečtělé:
http://divoka-karta.eduin.cz/2014/04/14/vite-co-je-to-auturatura/#comments
Určitě existují učitelé, kteří umí pro žáky a studenty objevovat krásu literatury, určitě existují učitelé (tipují, je jich více, stačí malá statistika zkušenosti mých a mých známých), kteří jdou pohodlnou cestou výuky telefonního seznamu a jeho testování a Cermat podobnými materiály a formou maturitní zkoušky je v této cestě utvrzuje. Studentům to z velké části vyhovuje, nemusí číst (nebaví je to, neví proč) a když teče do bot, našprtají telefonní seznam a pak jej z hlavy po testu vyresetují. A mají státem certifikovanou maturitu z češtiny a literatury. Hezký MINIMAX – minimum úsilí, maximum užitku. Objevit krásu literatury či filmu můžete i bez průvodce-učitele, ale je snazší, když Vám někdo 10 let naznačuje (ale neurčuje) cestu. Ta volba musí být na Vás. Nadiktováním povinné četby a povinných autorů k maturitě se to povede málokdy. Slyším to u maturit (nejsem češtinář, nezkouším, jen poslouchám), viděl jsem „efektivní“ cestu k úspěchu u maturity u svých synů.
Jenže bez objevení krásy hodnotné literatury či hodnotného filmu bude jejich život trvale chudší, aniž si to možná kdy uvědomí. Když jim nepomůže škola, televize ani kino to nezachrání, ty se komerčně řídí masovým (ne)vkusem.
Zbývá jen hledání vlastních perliček v knihkupectví, antikvariátech, filmových klubech, artových TV či koupených DVD. Takové sběrné surovosti a záslužná mravenčí práce Hanti, jak o nich psal pan Hrabal. A hledání spřízněných čtenářů či diváků, s kterými si o knihách a filmech můžete dlouze povídat a vzájemně se obohacovat. Dobrá zpráva: existují. I mezi studenty.
Neměl by, máte pravdu, taky jsem si toho hned všiml, ale neměl jsem důvod to komentovat.
Podstatný je pro mě věcný obsah blogu.
Nebo rok starý blog v Respektu Proc by bylo dobre omezit ve skole literarni dejepis. Čí názor jedné mé studentky, mimochodem mimořádně (ve srovnání s vrstevníky) sečtělé Divoka karta Eduin – Vite co je to auturatura
Komentář s web odkazy se nezobrazuje, tak píšu takto, snad si vyhledáte.
Určitě existují učitelé, kteří umí pro žáky a studenty objevovat krásu literatury, určitě existují učitelé (tipují, je jich více, stačí malá statistika zkušenosti mých a mých známých), kteří jdou pohodlnou cestou výuky telefonního seznamu a jeho testování a Cermat podobnými materiály a formou maturitní zkoušky je v této cestě utvrzuje. Studentům to z velké části vyhovuje, nemusí číst (nebaví je to, neví proč) a když teče do bot, našprtají telefonní seznam a pak jej z hlavy po testu vyresetují. A mají státem certifikovanou maturitu z češtiny a literatury. Hezký MINIMAX – minimum úsilí, maximum užitku. Objevit krásu literatury či filmu můžete i bez průvodce-učitele, ale je snazší, když Vám někdo 10 let naznačuje (ale neurčuje) cestu. Ta volba musí být na Vás. Nadiktováním povinné četby a povinných autorů k maturitě se to povede málokdy. Slyším to u maturit (nejsem češtinář, nezkouším, jen poslouchám), viděl jsem „efektivní“ cestu k úspěchu u maturity u svých synů.
Jenže bez objevení krásy hodnotné literatury či hodnotného filmu bude jejich život trvale chudší, aniž si to možná kdy uvědomí. Když jim nepomůže škola, televize ani kino to nezachrání, ty se komerčně řídí masovým (ne)vkusem.
Zbývá jen hledání vlastních perliček v knihkupectví, antikvariátech, filmových klubech, artových TV či koupených DVD. Takové sběrné surovosti a záslužná mravenčí práce Hanti, jak o nich psal pan Hrabal. A hledání spřízněných čtenářů či diváků, s kterými si o knihách a filmech můžete dlouze povídat a vzájemně se obohacovat. Dobrá zpráva: existují. I mezi studenty.
Tím kontextem ke knize bych rozuměl kontext doby, ve které autor psal, a ten by měl studentům poskytnout předmět dějepis, nebo jak se to dnes jmenuje. Co takhle ty dva předměty občas vhodně zkoordinovat?
Akorát obojí na základce i na střední škole začínáte v době kamenné (dějepis) a Platonem či čím (literatura) a trvá několik let, než se dohrabete k 2. svět válce a pak skončíte (nebo je to snad jinak – nevím, jen tuším). Tím motivace chápat dějiny či literaturu u mladých lidí nepodchytíte – otrávíte je většinou dřív, než se k 20. století dohrabeme.
A navíc pojmenovávat dějiny po 2. svět. válce si raději moc netroufáme, abychom nenarazili na politickou korektnost.
Začarované kruhy.