Jako již tradičně jste, pane Feřteku, neopomněl zmínit (v článku o výuce matematiky) maturitu z češtiny a jak jinak než s varovně vztyčeným ukazovákem (i když se mi na mysl dere spíše vize prostředníčku). Ta se nám prý „posunuje krok za krokem k literární historii, lingvistickému a literárně teoretickému názvosloví“. Přiznávám se, že mi nepřipadá jako scestná vize, kdy maturant, tedy člověk, který může jít studovat vysokou školu, má povědomí o vývoji literatury a lingvoliterárních termínech, ale co je můj názor řadového češtináře… Nicméně pokud byste si dal tu práci a přečetl si např. RVP GV, zjitil byste, že orientace v těchto oborech lidského poznání je tam vyžadována. Analogicky pokud byste se pořádně podíval na zkušební test ČJL pro rok 2015 , který CERMAT nedávno zveřejnil, ověřil byste si, že pokud se po žácích chce práce s méně obvyklým termínem, naleznou tito pro daný úkol v testu oporu, resp. jeho vysvětlení – příkladem budiž úkol č. 3 „Na základě informací obsažených ve výchozím textu rozhodněte o každém z následujících slovních spojení, zda je příkladem pleonasmu (A), či nikoli (N):“ – ve výchozím textu k dané úloze je pleonasmus definován („stylistická figura vznikající nahromaděním výrazů významově blízkých; nadbytečné hromadění synonym různého slovního druhu“.
S přímou znalostí termínu počítá otevřená otázka č. 6 – „Napište termín označující funkční styl, k němuž náleží výchozí text:“ Vzhledem k faktu, že máme toliko 5 funkčních stylů, jejichž rysy mají žáci ovládat, aby byli schopni napsat funkční útvar v každém z nich, případně u ústní zkoušky analyzovat neznámý text a vřadit jej do soustavy těchto stylů, jde o nekomplikovaný úkol.
Nevím proč se EDUin a lidé na něj navázaní zaměřují na kritiku užívání termínů – považuji to za nesmírně nešťastné a škodlivé. Chcete snad, aby maturanti byli bandou primitivů, neschopných popsat svět kolem sebe alespoň trochu přesněji? Má být ideálem „botlíkovský“ žák, který místo pojmu čitatel a jmenovatel používá „to nahoře“ a „to dole“??? Podíváte-li se na výchozí text k úkolu č. 2 v již zmíněném testu, naleznete v něm mnoho termínů i cizích slov: „text, statistiky, jazykovém sloupku, periodicích, publicistických, adrenalinové, hospitalizovat, feminismu, pleonasmus, disciplín, médií, akademického, stylistická figura, definice, synonym, premiérovi vlády, unikáty, logicky, exponátech, protagonista“. Jistě si jako novinář dokážete představit, jak šíleně by text vypadal bez užití těchto slov, pokud bychom museli jejich věcný význam popsat slovy jinými.
Ano, mechanická znalost názvů termínů, jimž nerozumíme, je zbytečná, k ničemu. Ale i průměrný učitel češtiny zcela jistě vysvětluje, co se za termíny skrývá, a vede žáky k porozumění a aplikaci. Na ZŠ se tak činí většinou induktivně, na SŠ však již spíše deduktivně. Jestliže chápu, co je podstatou metonymie, zcela jistě mi nebude činit problém zapamatovat si tento termín. Vždyť je to jako učení se slovíček do cizího jazyka – prostá mechanická činnost. A že je paměťový trénink důležitý v každém věku, Vám potvrdí lékaři i psychologové. Vyjděme z faktu, že pojmy metafora (personifikace), metonymie, synekdocha a další mají znát již žáci školy základní. Může to pak pro maturanty být příliš zatěžující??? 50 % ročníku dnes studuje na VŠ – mají tam přijít naprosto terminologicky nevybaveni???? To by se nám kolegové tam učící určitě velmi poděkovali.
Mějme také na paměti, že škola není místem, které má být zaměřeno ryze utilitárně – !vážně! argumentovat tím, co jsem kdy použil či nepoužil, může proto dle mého soudu buď jen nevyzrálá, nebo narcistní osobnost (berte to prosím jako obecné konstatování, ne jako argument ad hominem). Psal jsem v jiné diskusi: „Jak chcete napsat odborný text (nebo mu porozumět), když od sebe nerozeznáte třeba podmínku a účel, nebo si spletete příčinu s důsledkem? Pokud nerozeznáte větu hlavní od věty vedlejší a nebudete vědět nic o jejich oddělování čárkou, o souřadnosti a o tom, kde všude může nastat, o oslovení atd., vaše schopnost psát bez chyb a smysluplně bude velmi narušena. Tento prostý příklad – Pojďme jíst děti! X Pojďme jíst, děti! ukazuje, jak velkou roli hraje jedna jediná čárka.“ Vy tvrdíte, že jste „nepotřeboval určit vedlejší větu přípustkovou či příčinnou.“ Stejně tak jste ale kdysi na svém blogu napsal, že neovládáte kladení čárek v češtině (to je u novináře ovšem nevídaný lapsus) – necítíte tady tak trochu vztah příčina – následek? Já rozhodně ano.
Svým žákům říkám – jediné, co vás mám a můžu na střední škole naučit, je používat mozek. Definice si najdete v učebnici nebo v jiném zdroji, ale vědomou aplikaci a porozumění už ne. Mnoho z nich se tomu ale zarputile brání, což je po mém soudu mnohem větší problém, který trápí současné české školství, než vyžadování znalosti pár termínů.