
Proč profesor Hejný odmítá povinnou matematiku
Škola má děti učit rozumět světu, ne ovládat názvosloví
„Celý život jsem zasvětil tomu, aby bylo matematické vzdělání, ale ne matematické galeje. Proti tomu jsem velice silně. … Udělám všechno, abych zamezil tomu, aby se matematika stala intelektuálním kladivem na děcka,“ řekl pro ČTK didaktik matematiky profesor Milan Hejný poté, co byl jeho projekt oceněn cenou za inovace ve vzdělávání Eduína 2014.
Když v roce 2012 sezval tehdejší ministr školství Fiala třináctičlennou komisi pojmenovanou „pro reformu maturitní zkoušky“, debatovalo se v ní kromě jiného i o tom, zdá má, či nemá být matematika u maturity povinná. Mezi členy komise byl i současný ministr Marcel Chládek a jeho dnešní stínový protějšek z ODS Václav Klaus mladší. Převládal názor, že maturitní matematika má být povinná, a to ze dvou důvodů. Za prvé strukturuje a buduje myšlení (s tím jsem se ztotožňoval) a za druhé, že co je povinné, to vnímají studenti jako důležité (dlouhodobý argument Václava Klause).
Takže jsem tehdy také hlasoval pro povinnou matematiku u maturity, jen – přiznávám – mi bylo trochu podezřelé, že ti, kteří se opravdu do hloubky zabývali didaktikou matematiky, byli z větší části proti. A to velmi jednoznačně. Ti ale v komisi neseděli, takže většinově povinnou matematiku odhlasovala. Jenže pak se změnily politické poměry, všechno bylo jinak a z tohoto rozhodnutí nic nevyplynulo.
Dnes se, tentokrát z iniciativy ministra Chládka, mluví o povinné matematice znova – a razantní názor profesora Hejného a jeho odmítnutí povinné matematiky u maturity je pro mnoho lidí překvapením. Nejspíš včetně ministra. Jenže tyhle výhrady určitě stojí za to vzít v úvahu. Hejného matematika, která se zatím učí na prvním stupni některých základních škol, patří k několika jednoznačným úspěchům českého vzdělávání.
Dosahuje totiž přesně toho, co chceme od vzdělávání obecně. V Hejného pojetí matematiky se dětí nenaučí vzoreček, aby ho pak aplikovaly na sto a jeden případ ze cvičebnice, ale zkoumají svět okolo sebe; snaží se ho uchopit, pojmenovat a využívat k tomu matematické nástroje.
Jde o opačný proces, než na jaký jsme ve škole zvyklí. Snaží se rozumět světu, učí se klást si otázky a vyvozovat z toho závěry, které se dají převést třeba do rovnic a slovních úloh. Úspěch je to jednoznačný hlavně proto, že taková matematika děti baví, vnímají ji jako důležitou, a tím pádem se toho hodně naučí.
Takže Hejného matematiku si žádají rodiče, chválí ji ministr i učitelé, kteří ji používají, jen pár škol jí odmítá zavést s tím, že je příliš jiná než způsob, jakým učily matematiku doteď.
Svůj odpor k povinné matematice u maturity zdůvodňuje Hejný tím, že matematika, jak ji dnes učíme na druhém stupni základních a většině středních škol, neučí studenty přemýšlet, rozumět světu (což potřebujeme všichni), ale ovládat matematický aparát (což užijí v praktickém životě opravdu jen někteří). Hejný argumentuje tím, že maturita zafixuje výuku matematiky v současné podobě, což jen zvýší nechuť studentů k ní a ve výsledku sníží matematickou gramotnost.
Platí to i obecně. Letos například dojde k drobným změnám ve státní části maturity z češtiny. Zatímco doteď byly testy orientovány na schopnost porozumět textu (to opět užijeme všichni), posunuje se krok za krokem k literární historii, lingvistickému a literárně teoretickému názvosloví (což užijí studenti v řádu procent).
Zatím jde o malé, nepříliš důležité změny, ale máme být na pozoru a opakovat si, že smyslem jakéhokoli vzdělávání je rozumět světu, ne se učit názvosloví. Byť je jasné, že porozumět světu literatury a textů se aspoň bez částečné znalosti historie a názvosloví nedá. Ale myšlení je a musí být vždy prioritní. Celoživotně se živím přemýšlením o textech, jejich analýzou a srovnáváním, ale ani já jsem nikdy nevyužil znalost toho, co je zeugma či metonymie, ani jsem nepotřeboval určit vedlejší větu přípustkovou či příčinnou.
Buďme tedy vděční takové autoritě, jako je profesor Hejný, že tenhle problém pojmenoval. Opravdu není banální a to, zda ho vezmeme v úvahu, rozhodne o kvalitě absolventů už za čtyři pět let.
- Prohlédněte si stránky projektu profesora Hejného
- Podívejte se na rozhovor ČT s profesorem Hejným o povinné matematice, nebo si ho přečtěte na stránkách eduin.cz
- Informujte se, kdo získal kromě profesora Hejného cenu za inovace ve vzdělávání Eduína 2014
Text vyšel na webu Respekt.cz, kde najdete i rozsáhlou diskusi.
1 Komentář
Jako již tradičně jste, pane Feřteku, neopomněl zmínit (v článku o výuce matematiky) maturitu z češtiny a jak jinak než s varovně vztyčeným ukazovákem (i když se mi na mysl dere spíše vize prostředníčku). Ta se nám prý „posunuje krok za krokem k literární historii, lingvistickému a literárně teoretickému názvosloví“. Přiznávám se, že mi nepřipadá jako scestná vize, kdy maturant, tedy člověk, který může jít studovat vysokou školu, má povědomí o vývoji literatury a lingvoliterárních termínech, ale co je můj názor řadového češtináře… Nicméně pokud byste si dal tu práci a přečetl si např. RVP GV, zjitil byste, že orientace v těchto oborech lidského poznání je tam vyžadována. Analogicky pokud byste se pořádně podíval na zkušební test ČJL pro rok 2015 , který CERMAT nedávno zveřejnil, ověřil byste si, že pokud se po žácích chce práce s méně obvyklým termínem, naleznou tito pro daný úkol v testu oporu, resp. jeho vysvětlení – příkladem budiž úkol č. 3 „Na základě informací obsažených ve výchozím textu rozhodněte o každém z následujících slovních spojení, zda je příkladem pleonasmu (A), či nikoli (N):“ – ve výchozím textu k dané úloze je pleonasmus definován („stylistická figura vznikající nahromaděním výrazů významově blízkých; nadbytečné hromadění synonym různého slovního druhu“.
S přímou znalostí termínu počítá otevřená otázka č. 6 – „Napište termín označující funkční styl, k němuž náleží výchozí text:“ Vzhledem k faktu, že máme toliko 5 funkčních stylů, jejichž rysy mají žáci ovládat, aby byli schopni napsat funkční útvar v každém z nich, případně u ústní zkoušky analyzovat neznámý text a vřadit jej do soustavy těchto stylů, jde o nekomplikovaný úkol.
Nevím proč se EDUin a lidé na něj navázaní zaměřují na kritiku užívání termínů – považuji to za nesmírně nešťastné a škodlivé. Chcete snad, aby maturanti byli bandou primitivů, neschopných popsat svět kolem sebe alespoň trochu přesněji? Má být ideálem „botlíkovský“ žák, který místo pojmu čitatel a jmenovatel používá „to nahoře“ a „to dole“??? Podíváte-li se na výchozí text k úkolu č. 2 v již zmíněném testu, naleznete v něm mnoho termínů i cizích slov: „text, statistiky, jazykovém sloupku, periodicích, publicistických, adrenalinové, hospitalizovat, feminismu, pleonasmus, disciplín, médií, akademického, stylistická figura, definice, synonym, premiérovi vlády, unikáty, logicky, exponátech, protagonista“. Jistě si jako novinář dokážete představit, jak šíleně by text vypadal bez užití těchto slov, pokud bychom museli jejich věcný význam popsat slovy jinými.
Ano, mechanická znalost názvů termínů, jimž nerozumíme, je zbytečná, k ničemu. Ale i průměrný učitel češtiny zcela jistě vysvětluje, co se za termíny skrývá, a vede žáky k porozumění a aplikaci. Na ZŠ se tak činí většinou induktivně, na SŠ však již spíše deduktivně. Jestliže chápu, co je podstatou metonymie, zcela jistě mi nebude činit problém zapamatovat si tento termín. Vždyť je to jako učení se slovíček do cizího jazyka – prostá mechanická činnost. A že je paměťový trénink důležitý v každém věku, Vám potvrdí lékaři i psychologové. Vyjděme z faktu, že pojmy metafora (personifikace), metonymie, synekdocha a další mají znát již žáci školy základní. Může to pak pro maturanty být příliš zatěžující??? 50 % ročníku dnes studuje na VŠ – mají tam přijít naprosto terminologicky nevybaveni???? To by se nám kolegové tam učící určitě velmi poděkovali.
Mějme také na paměti, že škola není místem, které má být zaměřeno ryze utilitárně – !vážně! argumentovat tím, co jsem kdy použil či nepoužil, může proto dle mého soudu buď jen nevyzrálá, nebo narcistní osobnost (berte to prosím jako obecné konstatování, ne jako argument ad hominem). Psal jsem v jiné diskusi: „Jak chcete napsat odborný text (nebo mu porozumět), když od sebe nerozeznáte třeba podmínku a účel, nebo si spletete příčinu s důsledkem? Pokud nerozeznáte větu hlavní od věty vedlejší a nebudete vědět nic o jejich oddělování čárkou, o souřadnosti a o tom, kde všude může nastat, o oslovení atd., vaše schopnost psát bez chyb a smysluplně bude velmi narušena. Tento prostý příklad – Pojďme jíst děti! X Pojďme jíst, děti! ukazuje, jak velkou roli hraje jedna jediná čárka.“ Vy tvrdíte, že jste „nepotřeboval určit vedlejší větu přípustkovou či příčinnou.“ Stejně tak jste ale kdysi na svém blogu napsal, že neovládáte kladení čárek v češtině (to je u novináře ovšem nevídaný lapsus) – necítíte tady tak trochu vztah příčina – následek? Já rozhodně ano.
Svým žákům říkám – jediné, co vás mám a můžu na střední škole naučit, je používat mozek. Definice si najdete v učebnici nebo v jiném zdroji, ale vědomou aplikaci a porozumění už ne. Mnoho z nich se tomu ale zarputile brání, což je po mém soudu mnohem větší problém, který trápí současné české školství, než vyžadování znalosti pár termínů.