Nejlepší učitelé do nejhorších škol
Bez masivní podpory učitelské profese se naše školství nezmění
V zastupitelstvu jednoho z krajů České republiky zasedá i manažer velké strojírenské firmy. Ten muž spolurozhoduje o tom, jaké studijní obory se v kraji budou podporovat, nebo jaké se utlumí. Jeho firma potřebuje dvacet nových nástrojařů. Těch se v kraji čerstvě vyučilo víc než dvacet, firma jim nabídla místo, ale použitelných je prý jen devět z nich.
Proto zastupitel žádá, aby se šlo vyučit nástrojařem více dětí, aby firma při té „velké zmetkovosti absolventů“ – abych použil oborový termín – dostala tu dvacítku použitelných. Co bude s tím zbytkem, který je podle něho k ničemu, to zastupitele netrápí. Jde mu o potřeby jeho firmy. Pochopitelně.
Tuhle historku mi vyprávěl před pár týdny jeden krajský politik pravicové orientace. Jistě nemá nic proti tamnímu průmyslu, ale ani jemu to nepřišlo normální. Velkovýroba nepoužitelných učňů těžko může někoho těšit. O jaký kraj jde, není tak důležité, podobně se chovají firemní zástupci v krajských zastupitelstvech po celé republice. Ale v čem je problém firem i učňovského školství, to vystihuje tenhle příběh mimořádně přesně. Nepotřebujeme, aby šlo více dětí na učiliště, potřebujeme, aby na konci byli použitelní absolventi.
Co se pro to dá udělat? Odpověď je v titulku. Ale je to u nás tak, že opravdu posíláme nejlepší učitele do nejhorších škol? Tedy do těch, kde je učení opravdu těžké? Jsem přesvědčen, že ne. To není nic proti učitelům na učilištích, mají to mimořádně složité. Občas lektoruji – učím a vím, že máte-li motivované publikum, je to zábavná a naplňující práce. Ovšem jak roste počet těch, kteří vás ignorují, nebaví je poslouchat a nic moc dělat nechtějí, stává se z toho řehole.
Na učilištích, ale i v mnoha základních školách, je té řehole opravdu hodně a my – myslím stát a společnost – neděláme nic, abychom takovým učitelům pomohli. A přijde nám vlastně logické, když ti nejlepší absolventi učitelských fakult jdou učit třeba na gymnázium. Chyba. Každý učitel by měl projít ohněm ve vyloučené lokalitě nebo na učilišti, protože tam se toho naučí nejvíc; a za takovou práci by měl být jasný finanční i kariérní bonus.
Dobře, zatím u nás nic takového na rozdíl od jiných zemí nemáme. A vzhledem k tomu, jak pomalu ministerstvo školství chystá změny v karierním systému, dlouho asi mít nebudeme. Existuje jiné, rychlejší řešení? Ano. Učitelští mentoři. Rádci, kteří jsou k ruce učiteli ve složité situaci. Kolegové s dlouholetou zkušeností vyškolení pro práci s dospělými, u nichž se lze poradit.
Před pár dny jsem s jednou ředitelkou hledal podobného učitelského mentora pro její školu. Zjistili jsme, že známe asi tak pět lidí, kteří takovou práci dělají a dělají ji dobře. Očekávatelně je jejich kapacita naplněna na sto procent. Samozřejmě, nejspíš neznáme úplně všechny, ale vzhledem k tomu, že bychom potřebovali jednoho mentora na každé dvě tři školy, kterých máme skoro šest tisíc…
Učitelský mentoring je zcela zanedbaná oblast a nic se neděje pro to, aby takových lidí, kteří umí pomáhat druhým učitelům v obtížných situacích, bylo víc. Neexistuje program na jejich vyhledávání, zaškolení, financování a dlouhodobé vedení, ministerstvo školství nevyjednává, jak takový nákladný program zaplatit. Jenže bez toho se nic nezmění a my budeme pořád dokola naříkat nad nedostatkem kvalifikovaných, a zároveň budeme ve velkém vyrábět nepoužitelné absolventy. Kdo chce kam…
P. S. Věta v titulku je opsaná ze sloganu slavné švédské reality show, která ukazovala, co dokáže dobrý učitel i s velmi problematickými dětmi. Její česká varianta nazvaná Třída 8.A se začala vysílat v České televizi ve čtvrtek 23. října.
Text vyšel původně na webu Respekt.cz
3 komentáře
Myslím, že bychom měli tlačit také na pedagogickou fakultu, aby pozměnila praxe studentů. Zavedla bych povinnou pololetní stáž na pozici asistenta pedagoga, 10 h týdně. Byli by užiteční, zjistili by, jestli je to baví, naučili by se hodně. Včetně zjištění typu: nechci některé věci dělat jako tento učitel, hledám jinou cestu. Na fakultě by k tomu měli každý týden supervizi. Byl by tu i dopad na učitele. Je to trochu vyšší laťka mít i dospělého posluchače, chvíli jsem si na to zvykala, teď to beru jako samozřejmost a žádná hospitace už mě nerozhodí.
V projektu Spirála severomoravského KVICu zkoušíme jinou formu pomoci učiteli, a i když to trvá teprve tři měsíce, zatím máme spíše povzbudivé zkušenosti: jde o kolegiální – peer – podporu.
Učitelé zkoušejí využívat ve své výuce vývojové kontinuum pro čtenářství a v tomto těžkém úkolu se podporují ve dvojicích.
Podpora to není nahodilá, má svá pravidla, která jsme vtělili do metodického scénáře „3 S“ = Společné plánování, Společná výuka, Společná reflexe. Ten mají učitelé k dispozici. Vyšli jsme z výsledků výzkumů, které se shodují v tom, že nejvíce se učitelé zlepšují, když společně pracují na výuce ve všech fázích, tedy při plánování, realizaci plánu a při reflexi hodiny. Inspirací nám byl např. postup nazvaný Lesson Study, ale i další podobné formáty.
Více se zmíním o reflexi výuky: Reflexe se neopírá pouze o dojmy, pocity, zážitky učitele z hodiny. Místo toho učitelé sledují výkony žáků a v reflektivní části se baví o tom, jak výuka učitele (učitelů) přispěla k tomu, že (nakolik) žáci zvládli zvolené cíle. Ve výkonech žáků učitel hledá důkazy o svém úspěchu. Výkonem myslíme jednoduše to, co žák vykonal, řekl ve skupině, napsal do pracovního listu, grafického organizéru apod. Nemyslíme třeba testy. Kromě toho učitelé sledují zájem žáků, to, jak byli zaujati tím, co při učení dělali. To je vlastně to první, co sledují. Bez vnitřní motivace se žáci nemohou učit.
Je to náročné, ale při dosavadních setkáních s učiteli, kteří se do toho pustili, slyšíme, že to oceňují.
Ale nejde to učitelům pouze zadat jako úkol. Učitelé musejí dostat podporu, tj. aspoň miniprůpravu k tomu, aby tuhle zatím neběžnou formu spolupráce zvládli. Též to nelze nikomu přikázat, učitelé se musejí sami rozhodnout, že mají chuť to vyzkoušet, a na vedení školy je, aby vytvořilo potřebné podmínky těm, kdo se k tomu odhodlají. Kromě toho je klíčové, aby si spolupracující učitelé navzájem sedli, musejí mít plnou svobodu v rozhodnutí, s kým mají chuť tak těsně spolupracovat.
Myslím si, že podpořit různé formy vzájemného učení učitelů, nejenom párovou výuku, by bylo lepší než produkovat narychlo větší počty tzv. mentorů. Z jiného projektu mám zkušenost, že i hodně dobrý učitel se mentorem stává velmi dlouho, a to dokonce i za předpokladu, že pro to má veškerý servis, jaký si může přát. Nechci říct, že mentory nepotřebujeme. Bylo by fajn je mít. Ale bojím se mentorů vycvičených kampaňovitě, narychlo a tím pádem nutně nekvalitně. Kromě toho výzkumy potvrzují, že vzájemné učení učitelů s občasnou přítomností „kritického přítele“ (třeba mentora) je neúčinnější formou učení učitelů.
Nedávno Rytmus pořádal workshop na téma, zda mají učitelé běžných škol, kteří začleňují děti s jakýmkoli znevýhodněním, dostatečnou podporu, tentokrát šlo zejména o speciálně pedagogickou podporu. Zajímavé pro mne bylo, kolikrát se ve výstupech z workshopu objevuje volání po učiteli – mentorovi či po mentorské škole a také po supervizi ve školství.
A ještě jedna zkušenost z nedávné doby: naší organizaci se přihlásila studentka z pedagogické fakulty na praxi. Chtěla něco vědět o inkluzívním vzdělávání. Mimo jiné se u nás zúčastnila semináře pro asistenty pedagoga a pak semináře pro učitele. Měla dvojí úkol: jednak byla aktivní účastnicí a jednak měla sledovat reakce paní učitelek podle předem daných otázek. Slečna studentka byla nadšená i ohromená, praxi hodnotila jako velmi podstatnou pro svou profesi a říkala, že ač je studentkou posledního ročníku, slyšela mnoho informací poprvé v životě. Takže i takhle nějak by to šlo – mnoho dobrého se děje. Učitelé si ovšem cestu musejí aktivně hledat. Nicméně bez efektivní podpory ani oni k vnitřní motivaci nedojdou, stejně jako žáci.