Je možné srovnávat učitelskou a lékařskou kvalifikaci?

Nejčastěji užívaným argumentem v aktuální debatě o učitelích bez formální kvalifikace je, že „k lékaři bez diplomu by soudný člověk přece také nešel“. Především reprezentanti pedagogických fakult a školských odborů staví obhajobu současného znění zákona o pedagogických pracovnících právě na podobnosti učitelské a lékařské profese a na tom, že nutnost vysokoškolského vzdělání v medicíně nikdo nezpochybňuje. Je to jeden z pilířů úcty a společenského ocenění lékařů. Proto musí být i každý učitel absolvent příslušného magisterského studia, aby si ho společnost vážila. Každý ústupek od tohoto zákonného požadavku je podle zastánců přísnějších „cechovních pravidel“ jen dalším zneuctěním učitelského povolání.

Má pedagogický titul platit i mimo školy?
Přirovnání učitelů k lékařům není nic nového. Objevuje se občas už po léta a má mnohá slabá místa. Například se dá podstatně snáze jasně pojmenovat, kdo je zdravý, než kdo je vzdělaný. Medicína a její výsledky jsou přece jen snáze definovatelné a měřitelné, zatímco „dobré učení“ je spíš otázka společenského konsensu. Navíc pokud bychom tuto podobnost brali doslova, dojdeme k analogiím, které by pro učitele asi příliš lákavé nebyly.

Jedna podobnost tu ale skutečně je. Titul MUDr. vám uznají jako vysokoškolské vzdělání i v lecjaké jiné profesi – například ve státním úřadě, ale zkuste se nechat zaměstnat s jakýmkoli jiným titulem třeba jako chirurg v okresní nemocnici.  Školští odboráři a zástupci fakult, kde se vzdělávají učitelé, by chtěli dosáhnout téhož.  S argumentem, že učitelská práce je tak specifická, že ji bez titulu magistra pedagogiky vykonávat nelze. Ale nevystavují se fakulty vzdělávající učitele nebezpečí, že společnost konstatuje, že je to práce natolik specifická, že by ten titul nikde jinde než ve škole platit neměl? Může to znít jako „vyhrožování“, ale možná by to byla cesta ke zvýšení kvality uchazečů o diplom. Ubyli by ty tisíce studentů, kteří na pedagogické fakulty nastupují, i když předem vědí, že učit rozhodně nechtějí. Jen se jim hodí ten titul. U studentů pedagogiky je to běžné. Představa, že by se stejně choval student medicíny, je při náročnosti toho studia absurdní.

Na lékaře je společnost přísnější
Nezamýšleným důsledkem onoho srovnání učitelů a lékařů by mohla být i mnohem větší přísnost a dohled nad tím, co učitelé dělají. Lékaři se snaží léčit podle nejnovějších vědeckých postupů, i když i to má občas své mouchy. Lékař, který by vám oznámil, že vaše jaterní potíže hodlá léčit pouštěním žilou, by se asi se zlou potázal. Učitelé ale aplikují takové „pouštění žilou“ ve velkém a zcela běžně. Zkuste namátkou obejít pár škol ve vašem okolí: téměř jistě se vícekrát setkáte s mlčící třídou naslouchající monotónnímu výkladu. Jak vám vysvětlí každá slušná učebnice didaktiky, jde opravdu o obdobu pijavice přikládané na holé tělo s cílem vylepšit výsledky jaterních testů. Tento způsob předávání informací je mimořádně neefektivní a psychologové jasně vědí proč. Přesto se frontální výuka běžně používá. A my to nejen tolerujeme, ale někteří z nás ji obhajují slovy, že jsme si těch „pijavic“ v mládí taky užili. A jací jsme dneska kabrňáci.

Lékaři jsou logicky vystaveni tlaku na bezchybný výkon své profese, protože za nesprávně použité postupy mohou být žalováni. Tresty jsou tvrdé, odškodnění za způsobenou újmu vysoké. Existuje i lékařská komora, kde si můžete na postup konkrétního lékaře stěžovat. Ale u učitelů? No, představme si, co by se stalo, kdyby skupina angažovaných a vzdělaných rodičů žalovala učitele své školy, že používají zastaralé metody a poškozují jejich děti. Přišlo by nám to nejspíš nehorázné. Ale kdyby žalovali nemocnici, že dala jejich dětem prošlá antibiotika?  Berou zastánci lékařsko-učitelské analogie v úvahu i tyto její aspekty?

V čem může být lékařská profese inspirací
U lékařů je ale možné hledat i inspirativní momenty, které by mohly učitelskou profesi opravdu posunout a učinit respektovanější. Kromě větší přísnosti při výběru kandidátů je to jasný důraz na další vzdělávání absolventů. Lékaři poté, co vystudují, procházejí systémem atestací, který je uvádí do profese a poměrně přísně kontroluje, zda se dál rozvíjejí. A profesní postup i finančně odměňuje. Českým učitelům bohužel zatím nic takového „nehrozí“, takže pokud jako učitel zůstanete dvacet třicet let v klidu (naštěstí takových učitelů zase tak moc není), z hlediska zákonů a profesního uznání nemáte problém. Nikdo vás k ničemu nenutí. A když se snažíte profesně rozvíjet, dělat věci, které nejsou zcela běžné, z hlediska platových tabulek nebo služebního postupu to nemá prakticky žádný vliv.

Inspirovat se lze i ve zcela konkrétních věcech. Například každý lékař vede každému pacientovi „kartu“ – systematický chorobopis. Zabývá se (přesnější je napsat  – měl by se zabývat) individuálně jeho zdravotním stavem. Obdoba téhož v pedagogice, žákovská portfolia a mapy učebního pokroku, jsou pořád ještě výjimečnou novinkou.

Chápu, že ono přirovnání učitelské a lékařské kvalifikace je používáno trochu účelové a je určeno jako jednoduchý argument pro veřejnou debatu.  Ale když už se debatuje, přišlo by mi užitečné tlačit právě na ty podobnosti, které mohou ocenění učitelů pomoci. Samotná tvrdší cechovní pravidla současnou situaci nevyřeší.

—

Text vyšel původně na respekt.cz (ZDE), pro blog na eduin.cz byl mírně upraven. K tématu si můžete přečíst i blog Ondřeje Šteffla Učitel pro 21. století (ZDE). Argumenty pedagogických fakult a učitelů si můžete přečíst ZDE. Přirovnání učitelů k lékařům z úst šéfa školských odborů Františka Dobšíka si můžete poslechnout ZDE.