
Je možné srovnávat učitelskou a lékařskou kvalifikaci?

Nejčastěji užívaným argumentem v aktuální debatě o učitelích bez formální kvalifikace je, že „k lékaři bez diplomu by soudný člověk přece také nešel“. Především reprezentanti pedagogických fakult a školských odborů staví obhajobu současného znění zákona o pedagogických pracovnících právě na podobnosti učitelské a lékařské profese a na tom, že nutnost vysokoškolského vzdělání v medicíně nikdo nezpochybňuje. Je to jeden z pilířů úcty a společenského ocenění lékařů. Proto musí být i každý učitel absolvent příslušného magisterského studia, aby si ho společnost vážila. Každý ústupek od tohoto zákonného požadavku je podle zastánců přísnějších „cechovních pravidel“ jen dalším zneuctěním učitelského povolání.
Má pedagogický titul platit i mimo školy?
Přirovnání učitelů k lékařům není nic nového. Objevuje se občas už po léta a má mnohá slabá místa. Například se dá podstatně snáze jasně pojmenovat, kdo je zdravý, než kdo je vzdělaný. Medicína a její výsledky jsou přece jen snáze definovatelné a měřitelné, zatímco „dobré učení“ je spíš otázka společenského konsensu. Navíc pokud bychom tuto podobnost brali doslova, dojdeme k analogiím, které by pro učitele asi příliš lákavé nebyly.
Jedna podobnost tu ale skutečně je. Titul MUDr. vám uznají jako vysokoškolské vzdělání i v lecjaké jiné profesi – například ve státním úřadě, ale zkuste se nechat zaměstnat s jakýmkoli jiným titulem třeba jako chirurg v okresní nemocnici. Školští odboráři a zástupci fakult, kde se vzdělávají učitelé, by chtěli dosáhnout téhož. S argumentem, že učitelská práce je tak specifická, že ji bez titulu magistra pedagogiky vykonávat nelze. Ale nevystavují se fakulty vzdělávající učitele nebezpečí, že společnost konstatuje, že je to práce natolik specifická, že by ten titul nikde jinde než ve škole platit neměl? Může to znít jako „vyhrožování“, ale možná by to byla cesta ke zvýšení kvality uchazečů o diplom. Ubyli by ty tisíce studentů, kteří na pedagogické fakulty nastupují, i když předem vědí, že učit rozhodně nechtějí. Jen se jim hodí ten titul. U studentů pedagogiky je to běžné. Představa, že by se stejně choval student medicíny, je při náročnosti toho studia absurdní.
Na lékaře je společnost přísnější
Nezamýšleným důsledkem onoho srovnání učitelů a lékařů by mohla být i mnohem větší přísnost a dohled nad tím, co učitelé dělají. Lékaři se snaží léčit podle nejnovějších vědeckých postupů, i když i to má občas své mouchy. Lékař, který by vám oznámil, že vaše jaterní potíže hodlá léčit pouštěním žilou, by se asi se zlou potázal. Učitelé ale aplikují takové „pouštění žilou“ ve velkém a zcela běžně. Zkuste namátkou obejít pár škol ve vašem okolí: téměř jistě se vícekrát setkáte s mlčící třídou naslouchající monotónnímu výkladu. Jak vám vysvětlí každá slušná učebnice didaktiky, jde opravdu o obdobu pijavice přikládané na holé tělo s cílem vylepšit výsledky jaterních testů. Tento způsob předávání informací je mimořádně neefektivní a psychologové jasně vědí proč. Přesto se frontální výuka běžně používá. A my to nejen tolerujeme, ale někteří z nás ji obhajují slovy, že jsme si těch „pijavic“ v mládí taky užili. A jací jsme dneska kabrňáci.
Lékaři jsou logicky vystaveni tlaku na bezchybný výkon své profese, protože za nesprávně použité postupy mohou být žalováni. Tresty jsou tvrdé, odškodnění za způsobenou újmu vysoké. Existuje i lékařská komora, kde si můžete na postup konkrétního lékaře stěžovat. Ale u učitelů? No, představme si, co by se stalo, kdyby skupina angažovaných a vzdělaných rodičů žalovala učitele své školy, že používají zastaralé metody a poškozují jejich děti. Přišlo by nám to nejspíš nehorázné. Ale kdyby žalovali nemocnici, že dala jejich dětem prošlá antibiotika? Berou zastánci lékařsko-učitelské analogie v úvahu i tyto její aspekty?
V čem může být lékařská profese inspirací
U lékařů je ale možné hledat i inspirativní momenty, které by mohly učitelskou profesi opravdu posunout a učinit respektovanější. Kromě větší přísnosti při výběru kandidátů je to jasný důraz na další vzdělávání absolventů. Lékaři poté, co vystudují, procházejí systémem atestací, který je uvádí do profese a poměrně přísně kontroluje, zda se dál rozvíjejí. A profesní postup i finančně odměňuje. Českým učitelům bohužel zatím nic takového „nehrozí“, takže pokud jako učitel zůstanete dvacet třicet let v klidu (naštěstí takových učitelů zase tak moc není), z hlediska zákonů a profesního uznání nemáte problém. Nikdo vás k ničemu nenutí. A když se snažíte profesně rozvíjet, dělat věci, které nejsou zcela běžné, z hlediska platových tabulek nebo služebního postupu to nemá prakticky žádný vliv.
Inspirovat se lze i ve zcela konkrétních věcech. Například každý lékař vede každému pacientovi „kartu“ – systematický chorobopis. Zabývá se (přesnější je napsat – měl by se zabývat) individuálně jeho zdravotním stavem. Obdoba téhož v pedagogice, žákovská portfolia a mapy učebního pokroku, jsou pořád ještě výjimečnou novinkou.
Chápu, že ono přirovnání učitelské a lékařské kvalifikace je používáno trochu účelové a je určeno jako jednoduchý argument pro veřejnou debatu. Ale když už se debatuje, přišlo by mi užitečné tlačit právě na ty podobnosti, které mohou ocenění učitelů pomoci. Samotná tvrdší cechovní pravidla současnou situaci nevyřeší.
—
Text vyšel původně na respekt.cz (ZDE), pro blog na eduin.cz byl mírně upraven. K tématu si můžete přečíst i blog Ondřeje Šteffla Učitel pro 21. století (ZDE). Argumenty pedagogických fakult a učitelů si můžete přečíst ZDE. Přirovnání učitelů k lékařům z úst šéfa školských odborů Františka Dobšíka si můžete poslechnout ZDE.
15 Komentáře
Autor si zjevně plete pojmy tím, že vlastně ztotožňuje výklad s frontální výukou. Hlavně však metodu výkladu hodnotí zcela neobjektivně a nekompetentně. (Nahlédněte třeba do knihy Petty, G.: Moderní vyučování.)
To je ten nejpitomější argument, který se stále omílá dokola. Oni ještě používají výklad!
A proč ne? Výklad má své klady a zápory a stavět na paušálním odmítání této metody znamená nechat sesypat celou argumentaci. Důležité je, kdy, kde a jak se výklad (a vůbec kterákoliv metoda) se použije. Celé to dělení na metody „moderní“ a „nemoderní“ je pochybné. Ovšem novinářsky možná velice efektivní. Kdo chce psa bít, pijavici si najde.
Ve srovnání lékařství a učitelství však můžeme pokračovat.
V lékařství se hůře předstírá, že je někdo expert.
Do lékařství si zvnějšku tolik lidí netroufá kecat.
Zato na vzdělávání se přiživuje řada všelijakých pijavic.
Ano, ano, Zdeňku, debata je jistě na místě, ale tento text je velmi nevydařený vtip!! Přeci o vyučovací strategii se rozhoduje učitel v konetxtu a taktiku řeší v dané situaci – ve třídě, kurikulární apod… No nic.
Místo, aby se pomohlo prestiži profese a veřejnosti se servírovaly argumenty, aby vzdělávání získalo konečně opravdovou vládní prioritu, aby se vlády zavázaly k činům, když, ano, někdy je situace tristní.., tak budeme tvrdit, že učit může každý a technologii získá za chodu nebo na metodických školeních lesklé provenience….
To vše za situace, kdy na počáteční přípravu ani další vzdělávání nemáme SYSTÉM, nemáme ani tu celospolečenskou vizi účelu školního vzdělávání (integrujeme, měříme a dělíme děti?), učitel nemá podmínky pro soustavné zlepšování; a nemá zábradlí, které by ho vedlo; lékaři ano, profesní standardy určuje komora a vláda přikládá svou pečeť, to s Vámi Tonáši souhlasím. A to chceme!
Tedy měli bychom chtít! Umíme si ale o to říci?? Ne, raději zmateně zpochybňujeme sebe sama v hrátkách jiných zájmů.
Pane Sotoláři, nemáte pravdu. „Zkuste namátkou obejít pár škol ve vašem okolí: Téměř jistě se vícekrát setkáte s mlčící třídou naslouchající monotónnímu výkladu“, cituji z blogu. To není nic proti výkladu, jde o jeho použití, které je u nás nadbytečné, protože pro vyučující je nejjednodušší. Sem se hodí poznámka z Vámi citovaného Pettyho: „Přednáška je činnost, při níž informace přecházejí z poznámek kantora do poznámek žáka, aniž by prošly mozkem jednoho či druhého“. Neurolog M.J.Stránský říká, že „učitel musí žáky do výuky zapojovat a měl by je zapojovat i mezi sebou“. To je požadavek z medicínského hlediska. Když to vyučující nedělá po převážnou dobu výuky, chová se jako šarlatán. Lékaři mají pro léčení standardy. Učitelé by měli mít pro svoji práci se žáky také standardy – vycházející z poznatků o činnosti mozku. Myslím, že alespoň čtvrtina by teď musela přestat učit.
A také bychom – podle Stránského – měli omezit technologie. Především zabránit tabletománii. Uděláme to? A také bychom – podle řady psychologů – měli omezit víceletá gymnázia. Uděláme to?
Možná se v pedagogice hůře než v medicíně shodneme na relevantnosti posledních výzkumů. Feřtek píše: „dobré učení“ je spíš otázka společenského konsensu. A co když je ten konsensus v rozporu z výzkumem? (Viz výše.) Bude odpovídat standard právě výzkumu? Uděláme to?
Nevěřím ani vám, ani panu Feřtekovi, že máte solidní data o nadbytečném využívání výkladu na českých ZŠ. Zkuste namátkou obejít pár škol ve vašem okolí. (To je argument, že?)
Petty uvádí tyto výhody výkladu:
– představuje vhodný způsob vysvětlování
– na rozdíl od knihy může být veden na úrovní odpovídající znalostem třídy
– může nadchnout pro věc
– pro zkušeného učitele nevyžaduje mnoho přípravy (Všimněte si: Je jednošší pro zkušeného učitele.)
– jde o rychlou metodu seznamování s látkou
– je osobnější metodou komunikace než metody písemné
Navíc „účinnost výkladu lze podstatně zvýšit využíváním obrazových pomůcek“. Co jiného je zrovna tak frčící Khan než právě výklad?
Když přijde do školy inspekce, učitelé se hodně snaží. Pane Sotoláři, mám údaje z výroční zprávy ČŠI 2012/2013 – z 7318 hospitací (kapitola 2.2.1): „Dominovalo vysvětlování (výklad) učitele a práce s textem. Žádoucí aktivizující metody byly použity v 58,3 % sledovaných hodin, z nichž větší zastoupení měla sledovaná výuka na 1. stupni“. To můžeme interpretovat různě. Myslím, že učitelé neumění aplikovat žádoucí aktivizující metody. To je příčina „současného úpadku českého školství“. Proti výkladu nic nemám. Když už tady citujeme Pettyho, tak jedna jeho rada: Vyzkoušejte co nejvíce vyučovacích metod. Buďte smělí.“
7318 hospitací vypadá jako ohromná suma, ale ve srovnání se všemi odučenými hodinami za školní rok? Ze zprávy není jasné v jaké vyučovací fázi inspekce přišla a co vlastně po výkladu následovalo. 58,3 % lze také interpretovat jako většinu. Dovedu si představit titulek: ČŠI našla ve většině hodin aktivizující metody! Kromě toho: Jak asi dopadá efektivnost? A co říká společenský konsensus? Těžko říci, když nemáme jasno, kam vlastně směřujeme. I když testovací mánie ledasco naznačuje. Možná bude výkladu ještě přibývat.
Čistě formálně ano, počáteční příprava je na 7. stupni evropského rámce kvalifikací.
Fakticky však bohužel rozhodně ne, učitelské povolání nemá společenskou prestiž a status, sebevědomí. Trápí mne to, protože práce ve třídě pod tlakem a s mládeží, která je živá, různorodá, by si zasloužila osobnosti, které by se nebály tvořivě přistupovat k výuce.
Takže práce učitele je svým způsobem méně odpovědná, nemá standardizované postupy a prestiž než práce lékařů třeba v nemocnici; je ale obtížnější a je škoda, že se o tom takto nehovoří. Dokonce řada praktikujících učitelů nepomáhá tomu, abychom byli jako stav váženější! Chci tuto situaci měnit, zapojí se další?
Na tento článek jsem napsal již dvě reakce. První jsem smazal a tu druhou mám ještě v PC, ale neposlal. A asi ani nepošlu. Ale na vás, Petře, zareaguji. Souhlasím s vámi až na jednu věc. Učitelské postupy jsou docela dobře standardizované. Jen si vzpomeňte co všechno musí splňovat a obsahovat jen třeba ten odsuzovaný výklad. Jak precizně by měl být proveden, aby měl účinek. Že si to většina lidí představí tak, že si stoupnou před lidi a budou mluvit, to je jiná věc. Ale my, učitelé, bychom měli vědět, že to tak není a hlavně bychom měli umět výklad správně provést. A to nemluvím o komplexních metodách, nebo dokonce o celých vzdělávacích programech. To jsou věci složité jak budík a zvládnutí trvá roky.
Promiňte, vážený pane kolego, ale „učitelské postupy“ nejsou standardizované, jsou popsané teoreticky, to je rozdíl – standardizace je kalibrace, je to podklad objektivního hodnocení. A to nemáme… Jako jsou standardy kvality např. v oblasti sociálních služeb, které certifikuje stát, nebo vnitřní pravidla statusových profesí, soudce, advokát, praktický lékař…
K naší zdejší debatě jen připomínám, že základními pravidly statusových profesí je nepoškozovat stav navenek!
Pan Feřtek píše: „Titul MUDr. vám uznají jako vysokoškolské vzdělání i v lecjaké jiné profesi – například ve státním úřadě, ale zkuste se nechat zaměstnat s jakýmkoli jiným titulem třeba jako chirurg v okresní nemocnici. Školští odboráři a zástupci fakult, kde se vzdělávají učitelé, by chtěli dosáhnout téhož. S argumentem, že učitelská práce je tak specifická, že ji bez titulu magistra pedagogiky vykonávat nelze. Ale nevystavují se fakulty vzdělávající učitele nebezpečí, že společnost konstatuje, že je to práce natolik specifická, že by ten titul nikde jinde než ve škole platit neměl?“
Promiňte, ale to přece absolutně nedává smysl. Titul MUDr. je podmínkou pro výkon lékařské profese a zároveň umožňuje být třeba státním zaměstnancem, konzultantem farmaceutické firmy či zdravotní pojišťovny atd. Proč by úplně stejně absolvent pedagogické fakulty nemohl kromě učení pracovat na školském odboru, v Agentuře pro sociální začleňování, v redakci odborného časopisu apod.? Ano, pedagogické i lékařské vzdělání je velmi specifické, proto ve školách ani v nemocnicích nemají co pohledávat nekvalifikovaní. To ovšem neznamená, že ti kvalifikovaní nemohou své vzdělání uplatnit i jinde.
ano, Dášo, tento „argument“ mě též zarazil………
Pane Feřteku,
již podruhé začínám psát reakci, protože tu první jsem smazal a neodeslal. Ten článek podle mě nestál za reakci. Ale pak jsem si řekl, že je třeba uvádět protiargumenty.
1) Přirovnání je vždy jen přirovnání a můžete na něm slabá místa najít vždy, když chcete. Pokud s tím máte problém, nahraďte si lékaře veterinářem, architektem (i zedníci na vesnici produkovali domy – jistě znáte slovní spojení „zednická architektura“), výpravčím, psychologem, advokátem, soudcem, prostě téměř každým oborem, kde je potřeba rozsáhlých znalostí, dovedností a dokonce i hodnot a postojů – u učitele nedílná součást profese, narozdíl od některých jiných VŠ profesí. Je také mnoho VŠ profesí, kde se žádné atestace nekonají. Přesto je další vzdělávání je samozřejmostí u všech. Prestiž byla jen jedním z argumentů. Silnějšími argumenty byly náročnost profese na znalosti i dovednosti z mnoha oborů, které musí učitel mít hned na počátku kariéry, a ne je sbírat po různých školeních a svou praxí třeba 10 let.
2) Dobré učení lze definovat a jsou státy, kde se to podařilo. Že u nás jsme pedagogiku odsunuli na desítky let „k ledu“, a učitelé se dostávali k moderním metodám a formám samostudiem a přes neziskovky spíše než přes PF, ještě neznamená, že můžeme dovolit degradaci této profese nepotřebností pedagogického vzdělání. I v takových profesích, kde jde hlavně o talent – malba, herectví, tanec, zpěv – máme vysoké školy. Vím, že to jde v těchto oborech i bez nich, ale jde o poměr mezi znalostmi a dovednostmi a talentem.
3) VŠ titul není jen o vystudování daného oboru, ale také o zvládnutí vysokých požadavků na paměť, logiku, organizační schopnosti, zvládání stresu, … Proto byli po revoluci učitelé přijímáni do mnoha různých oborů bez potíží a uplatnili se. Přidávali k tomu komunikační schopnosti a dovednosti vedení lidí. Že to tak dnes není – no řekl bych mnoho povolaných, málo vyvolených.
4) Na lékaře že je společnost přísnější? Výzkumy, které potvrzují lékařské omyly a chyby, si jistě najdete sám. Domnívám se, že společnost běžně nerozumí tomu, co lékaři dělají a není schopna to dozorovat. Pokud k nějakému sporu dojde, musí se jednat už o flagrantní porušení pravidel. A také asi nemáte praktické zkušenosti se setkáváním s rodiči. Divil byste se, jak přísní dokážou být a častěji, než na lékaře. Pro zajímavost přikládám článek o přísnosti společnosti na lékaře: http://www.nasepenize.cz/zajmem-doktora-neni-vylecit-ale-lecit-pacienta-aneb-zdravotnicka-lobby-12106
5) Výklad je jedna ze základních vyučovacích slovních monologických metod a není jednoduché ji zvládnout. Záleží na mnoha drobnostech, aby výklad zaujal. Od postoje, gest, výrazu tváře, tónu a rytmu hlasu, pohybu po prostoru, očního kontaktu, přes volbu tématu, uspořádání textu, rytmu mluvy, kladení otázek, až po vhodnou délku, volbu ukázek, modelů a příkladů apod. Pokud bych vás nepřesvědčil, tak si pusťte TED konferenci, nebo oblíbenou Khan academy, kde najdete mnoho těchto monologických metod často doprovázených praktickou ukázkou. Obecně platí, že žádná metoda není zastaralá. Jde jen o způsob, načasování a vhodnost užití. A to je individuální. Někdo je silný v jedné metodě a jiný v druhé metodě.
Omlouvám se za délku.
Já si Tomáše Feřtka velmi vážím, protože je schopný a dělá tady úžasnou platformu pro naše sdílení – z toho jedině může pojít růst a zlepšování. Je proto dobře, že jste pane docente zareagoval, aby bylo vidět, že fakulty opravdu nespí, že volají o změnu systémů (akreditace, hodnocení VŠ výkonnosti apod., srov. text paní Spilkové a Wildové v LtN (který otiskl také EduIn). Diskuse tím získává důležité aktéry a může jednou třeba vyvolat změnu i ve státní správě – i ta začne zkvalitňovat koncepční týmy a doplňovat je o špičkové spolupracovníky a platit špičkové týmy a postupy na cestě ke kvalitnějším školám…
A ještě dodám, mám v rodině tři nemocniční lékaře. Až tým pana Feřtka dokončí výbornou práci na Případech prvního oddělení (respekt!!), může se pustit do nemocničního seriálu… Rigorozita postupů té profese je prosím opravdu velmi vzdálený ideál. Je tam hodně vidět, že se sedm let šetřilo na lidech a rozhazovalo se za přístroje nakupované přes prostředníky… Dál bez komentáře.
A když si promluvíte s takovým advokátem JUDr. XY či advokátkou Mgr. ZŽ, uvidíte, že i zde jsou ideály jedna věc a zelený (a někdy pěkně černý) strom života je úplně jinde…
No, co kdyby se tým pana Feřteka pokusil o seriál učitelský (byl by o něj však zájem???). Ale o skutečných učitelích, bez stupidních karikatur, kterými nás častovali všichni, kdo se o školství dosud otřeli.
Pane Koubku, asi došlo k záměně osob. Na titul docenta jsem nedosáhl a ani nedosáhnu. Pro výuku na ZŠ by mi asi nebyl potřebný. Ale děkuji za nepřímé ocenění příspěvku.
Souhlasím s vámi, že je potřeba do diskuse přivést lidi s odpovědností, protože jinak tyto výměny názorů budou pouze akademické, bez dopadu do praxe. A to bychom potřebovali „jak koza drbání“ – abych se od-docentil :-).