Proč v Česku tak málo lidí umí dobře psát a přemýšlet

Ve výuce psaní zapřahá česká škola kočár před koně

Stížnosti na to, že žáci a studenti v českých školách málo čtou, neumí mluvit a při psaní dělají spoustu chyb, jsou po léta oblíbeným tématem veřejné debaty. V posledních týdnech opět přišly na přetřes. Mnohem méně se ale mluví o tom, proč to tak je a nakolik za to může škola. Na konci loňského listopadu se konal na pražské pedagogické fakultě odborný seminář Kritická místa ve výuce češtiny. S odvoláním na zkušenosti redaktora a editora jsem tam vysvětloval, že způsob, jakým učíme děti psát, jejich schopnosti spíš zablokuje, než posílí. Vidím tu dva hlavní problémy.

Za prvé. Abstraktní učivo často předchází konkrétním dovednostem. Běžně děti ve škole učíme něco, co neumějí zatím využít. To snižuje motivaci se to naučit – a u mnoha žáků i schopnost pochopit, k čemu taková znalost je. Příklad: větný rozbor (to jsou ti slavní „pavouci“) je možná užitečný, ale až tehdy, kdy mám potřebu se vyjadřovat ve složitějších souvětích.

Pokud se vyjadřuji především v holých větách, což platí o většině běžné šesté sedmé třídy, je to látka, která učitele jen zdržuje od užitečnějších věcí. Třeba od pokusu naučit mě přemýšlet tak, abych k vyjadřování ta složitější souvětí potřeboval. Pak bych se možná začal zajímat o to, jak mezi těmi větami rozlišovat a jak je efektivně poskládat. A možná by mi došlo, k čemu je větný rozbor užitečný.

V nedávné novinové debatě si jeden pedagog z elitní střední školy postěžoval, že jen minimum studentů dnes umí napsat „pořádné přípustkové souvětí“. Ručím za to, že s takto zadaným úkolem by si neporadila ani většina těch, jejichž texty denně čteme a považujeme za zajímavé a stylisticky obdivuhodné. Onen učitel, pokud vím, učí psaní tvořivěji a se slušnými výsledky, ale jeho poznámka přesně vystihuje metodu, kterou u nás pořád považujeme za „přirozenou“. Od abstraktního ke konkrétnímu. Jenže nejen děti se mnohem efektivněji učí právě obráceně.

Druhý problém je přemíra často zcela umělých pravidel, jak má správný text vypadat. Žijeme v představě, že když žáky naučíme pravopis, morfologii, jazykové a větné rozbory, pravidla, jak psát úvahu, popis, líčení či reportáž, budeme mít na konci devítky a nejpozději u maturity třídu plnou literátů. Nebo alespoň lidí schopných psát běžné texty. Že to tak není, je evidentní. Typickým výsledkem takto pojatého vzdělávání je totiž absolvent (častěji muž), který pochopil jen to, že psaní má tolik složitých formálních pravidel, že se do ničeho takového raději nepouští a k psaní má odpor.

Druhým typickým produktem je studentka (bývají to skutečně častěji dívky), která píše ráda, ale díky škole propadla pocitu, že dobrý text se pozná podle množství synonym, obrazných vyjádření, přímých řečí a dalších ozdob. A nějak jí nepřišlo na mysl zabývat se tím, o čem ten text je. Myšlenka, téma, strukturovanost, originalita, to jí přijde spíš okrajové. Vyžívá se ve stylistickém cukrářství. Má pocit, že stačí text řádně nazdobit, protože právě za to zdobení dostávala ve škole jedničky. Čest všem výjimkám z řad studentů a pedagogů.

Mým soukromým důkazem pro taková tvrzení jsou sami pedagogové. Jsem s nimi v čilém kontaktu – a najít mezi nimi někoho, kdo je ochoten napsat třeba blog na web, sloupek, komentář či srozumitelný článek do novin je sisyfovská práce. Čím to je, když zrovna tohle jsou lidé, kteří jistě všechna ta „nezbytná pravidla“ bezpochyby znají?

Vynikne to zvláště při pohledu na mediální blogosféru, kde najdete slušných autorů – amatérů – přinejmenším stovky. Ale máte-li před sebou při semináři místnost plnou učitelek a požádáte je o napsání textu, obvykle se setkáte s koncentrovanou úzkostí a nevrlými poznámkami, že „kvůli tomu sem nepřišly“. Jejich soustředěnost na chybu je tak velká a zkušenost s reálným psaním tak malá, že fakticky skoro nic z toho, co vyučují, by samy uspokojivě napsat neuměly.

Netvrdím, že máme na formální pravidla rezignovat. Ale je dobré dávkovat je s rozmyslem a ve správný čas. Schopnost psát je závislá na tréninku a jediná cesta je, aby děti od prvního stupně psaly a přemýšlely co nejčastěji. Zpočátku s minimem omezujících formálních pravidel. Ať především pochopí, že psaní je vyjadřováním jejich vlastních myšlenek, které zůstanou uchovány, a ony je pak mohou velmi účinně předat druhým. Braňme se tomu, aby psaní vnímaly jako cosi strašlivě složitého, odosobněného; jako minové pole plné nástrah, kde každým krokem mohou udělat chybu, za niž jsou potrestány.

Mimochodem, když jsem tohle říkal na tom jinak velmi reprezentativním češtinářském semináři, reakce byla dosti podrážděná. Část učitelů se bránila, že „tohle všechno dávno dělají“, druhá část oponovala, že to, co říkám, je nesmysl a bez důrazu na formální pravidla narvaná dostatečně včas do malých hlav se nikdo vzdělancem nestane.

Jednoho kolegu to, co jsem říkal, naštvalo opravdu důkladně. Když jsem se obhajoval svobodou akademické diskuse, ten pán, mimochodem od pohledu sympaťák, pravil, že mu nevadí, že to říkám, ale že on už to zná – že to zase někam napíšu. Což – jak jsem pochopil – by bylo špatně. Měl pravdu. Chvíli mi to trvalo, ale neodolal jsem.

Text byl psán pro respekt.cz, kde najdete i obsáhlou diskusi pod článkem.