
Rodiče u zápisu, barbaři před branami

Proč učitelé tak těžko snášejí, když rodiče říkají, co chtějí? Článek byl napsán pro respekt.cz, kde také najdete živou diskusi, kterou tato otázka vyvolala.
Pokud se snažím mapovat, v čem jsou dnešní vzdělávání a škola jiné, rodiče se opomenout nedají. Ta změna je stále viditelnější. Každým rokem přibývá těch, kteří mají jasnou představu, co by od školy pro své dítě chtěli, a neváhají vynaložit mimořádnou energii, aby toho dosáhli. Včetně případů, kdy si raději založí školu vlastní, jestliže ty stávající – a obvykle státní – jejich představy nenaplní. Aktuální fronty a rodiče ve spacácích před školami jsou toho důkazem.
Mám za sebou čerstvý zážitek. V pondělí večer jsem byl ve městě na dohled od Krkonoš moderovat debatu mezi místními učiteli a rodiči. Sešlo se jich v nacpaném sále přes šedesát, to je na malé město velmi slušné, a debatovali o tom, jak zřídit v některé ze tří místních škol třídu pro rodiče, kteří chtějí pro své dítě vstřícnější školu. Atmosféra byla… no, dosti napjatá.
Nejdříve pan místostarosta, jinak vstřícný a konsensuální třicátník, vyjádřil údiv nad tím, že rodiče vůbec něco chtějí; to tu dřív nebývalo. A že se tedy s tím budou muset nějak vyrovnat. Pak jedna maminka vysvětlila, jakou školu pro své děti skupina rodičů žádá. Protože je vzděláním socioložka, byla to prezentace mimořádně věcná, přehledná a fundovaná. Kdo zná po Čechách i Moravě ty dobré školy, musel konstatovat, že rodiče nechtějí nic výjimečného.
Školu, kde se dítě bude cítit bezpečně. Čímž se nemyslí, že mu nenatlučou, ale že se nebude bát udělat při práci chybu a mluvit o ní. Kde bude respektováno jako svéprávná bytost, a bude tedy moci projevit a hájit vlastní názor. Kde v hodinách bude převažovat aktivita dětí nad aktivitou učitele. Tedy vyučování, kdy děti neposlouchají výklad, ale něco praktického dělají, komunikují a spolupracují mezi sebou a učitel je při tom vede a pomáhá jen tehdy, když je to nezbytné. Těch věcí bylo ještě o něco víc, ale v souhrnu přesně to, co uvádí jako žádoucí moderní pedagogická literatura a co s různou mírou úspěšnosti dělají desítky, možná stovky škol u nás.
Učitelská reakce byla… řekněme sršatá. Tohle všechno přece dávno děláme… Vůbec nechápu, co myslíte tím… Uvědomujete si vůbec… Moje snaha zklidnit debatu připomínkou, že pokud už to všechno dělají, o to snáze se tedy s aktivními rodiči domluví, moc úspěšná nebyla. Mnozí učitelé a ředitelé zatím obtížně snášejí už sám fakt, že rodiče něco chtějí a že to formulují jako zadání pro školu.
Ono přirovnání k barbarským hordám před branami Říma není od věci. V takových případech se učitelé opravdu chovají jako hrdí Římané, kteří sroceni v jeden šik brání svou kulturu, zvyky a identitu před přívalem primitivů. Ale co je normálnějšího a pozitivnějšího než rodič-občan, který jasně říká, co chce od škol, jež si platí? A je přece na pedagogické veřejnosti, aby pak řekla, zda je to uskutečnitelné, nebo ne.
Jméno toho města neuvádím záměrně, protože jsem za poslední rok absolvoval čtyři podobné debaty a všechny vypadaly jako přes kopírák. Udivený představitel města, konstruktivní rodiče, popuzení učitelé, napětí v sále. Takže to není vina konkrétních učitelů. Ti, alespoň od pohledu a poslechu, představovali spíš pedagogický nadprůměr. Přinejmenším v tom, že se přišli ve volném čase bavit o škole. Prostě si jen těžko zvykají na rodiče jako rovnoprávné partnery v diskusi.
Mějme pro to pochopení, nějakou chvíli to bude trvat. Jenže dokud nezačnou vnímat jako rovnoprávné rodiče, jen těžko vezmou jako rovnoprávné partnery k diskusi svoje žáky. A bez toho se neobejdeme zcela jistě. Chování k rodičům, to je jen blikající kontrolka aktuálního stavu učitelské profese.
Zdroj: respekt.cz
Foto: by NeenahHistory (flickr.com)(CC BY-NC-SA 2.0)
1 Komentář
Nejsem ani kantor,ani rodič. Tedy ve smyslu rodič dítka školou povinného. Ty moje si tuto povinnost odbyly před dvěma desítkami let a zážitky vnoučat slýchám jen sporadicky, tónem a obsahem „dědo neotravuj“.
Leč sledoval jsem před časem mediální diskuzi o školské reformě (mám na mysli pochopitelně tu poslední)a jako laik dost hodně žasl nad základní myšlenkou, totiž předpokladem, že kantor – začátečník v kdejakém městysi ví daleko lépe, co učit, než zkušení experti po dlouholeté praxi eventuálně z výzkumáků. Jinými slovy – absolvent jakéhokoli ŠVP musí být nutně kvalitnější, než absolvent celostátně platných osnov. Tento předpoklad mi připadal a stále připadá absurdní. Druhá věc je smysl debat, o jaké je zde řeč. Stejně jako není člověka, který by se líbil lidem všem, nebudou nikdy existovat ani osnovy (či ŠVP), který by vyhovovaly rodičům všem. Není překvapením že se tito na popisovaném potlachu naváželi do oněch, ale nepochybuji, že se emotivně dohadovali i mezi sebou. Mám návrh: nechť se jednou za rok sejdou všichni (angažovaní) rodiče, v holportu s kantory nechť vytvoří tři – čtyři verze ŠVP, kteréžto vezmou za své tři – čtyři školy v okolí. Pak bude mít rodič možnost nechat své ratolesti učit, co jeho představám nejbližší. Není to krásně demokratické? Myslím věc vážně?