Barvy života, vědci versus šarlatáni
Kratičká smršť, která se prohnala českými médii na téma testovacího systému Barvy života, vyzněla jednoznačně. Nějací filutové nechají školní děti klikat na počítači na barevná kolečka, na dálku jim radí nesmysly a inkasují za to peníze z evropských programů a poloprázdné školní kasy. Šarlatánství, podvod a lumpárna. Realita je ovšem poněkud složitější a než si na Barvy života taky rozhořčeně plivnete, je dobré pár věcí vědět.
Autor Barev života Jiří Šimonek není žádný šikula, co vymyslel chytrý způsob, jak připravit důvěřivé rodiče a učitelky o peníze, ale profesí psycholog, který svůj testovací systém vyvíjí už třicet let. Poprvé jsem se s ním (testovacím systémem, ne panem Šimonkem) setkal jako novinář někdy okolo přelomu tisíciletí na severní Moravě v jednom křesťansky orientovaném zařízení pro léčbu závislostí. Užívali ho dlouhodobě k diagnostikování aktuálního stavu klientů a o jeho funkčnosti a užitečnosti byli jednoznačně přesvědčeni.
O žádném šarlatánství nemůže být řeč. Základem metody je takzvaný Lüscherův barvový test, metoda, která vznikla v sedmdesátých letech (více ZDE) a kterou řada psychologů běžně užívá v klinické praxi. Osobně jsem ji zažil v rámci jinak standardní terapie dvakrát a je to opravdu překvapivý zážitek. Terapeut vám předvede sadu barevných kartiček, vy je máte za úkol opakovaně seřadit a na základě výběru a pořadí vám psycholog přečte různá tvrzení o vaší osobnosti. Asi nikdy jindy jsem neměl tak intenzivní pocit, že mi někdo sahá do hlavy a říká nahlas věty, které bych sám od sebe říkat ani nechtěl.
Princip Lüscherova testu rozvedl během let pan Šimonek do vlastního barvového testu, který se vyplňuje na počítači (více ZDE a ZDE) a výsledkem je takzvaný „snímek“, obsáhlý soubor grafů, které popisují strukturu osobnosti. Stejnou metodou se ale dá popisovat třeba i dynamika školní třídy nebo nějakého pracovního kolektivu. Za ta léta pan Šimonek a jeho spolupracovníci vyškolili řadu lidí, kteří tuto metodu užívají ve vlastní praxi, nejčastěji jako výchovní poradci, speciální pedagogové, případně školní psychologové. Že by si někdy někdo stěžoval na nefunkčnost nebo šarlatánství, jsem nezaznamenal. A vzhledem k tomu, že jsem jeden takový výcvik měl možnost „přes rameno“ sledovat, dodávám, že mi tato metoda přijde pro potřeby diagnostiky jako mimořádná. A to že jsem k ní byl zpočátku hodně kritický.
Kde je tedy problém? Pan Šimonek (starší) není žádný obchodník, ale zaujatý vědec. Dlouho tedy jeho firma, kterou vede jeho syn, snímala další klienty (dnes jich budou řádově nejspíš desetitisíce) a tím zpřesňovala vypovídací schopnost výsledných snímků. Ale nedařilo se jí výsledky prodat. Psychologická obec je vůči metodě většinově naladěna nedůvěřivě, hlavně pro její bezkontaktnost. Test vyplníte na počítači a snímek vznikne, aniž by s vámi někdo mluvil. To je pro standardně vyškoleného psychologa nepřijatelné. Až interpretace probíhá většinou z očí do očí. Proto se snaží firma DAP Services posledních zhruba pět sedm let nabízet metodu ve formě „produktů“ firmám, školám a úřadům jako kariérní poradenství, diagnostiku třídy a podobně. A tam může nastat potíž. Jedna věc je samotný snímek, o tom osobně pochybnosti nemám, druhá věc je kvalita jeho interpretace a doporučení, která na jeho základě dostanete. Tam už může být kvalita hodně proměnlivá. Opět mluvím ze zkušenosti.
V každém případě ale nejsou tvrzení o šarlatánství a léčce na důvěřivé na místě. Barvový test je pozoruhodná metoda na pomezí psychologie a neurovědy, kterou je třeba kriticky zkoumat. Ostatně o to představitelé firmy DAPs dlouhodobě usilují, oslovené profesní organizace psychologů debatu slibují, ale nemají se k ní. Opět mohu doložit.
V dějinách lidského myšlení už jistě zašla spousta zajímavých vynálezů na nezájem, jen proto, že vědecké okolí je neuznalo za hodné pozornosti. V tomhle případě by mi to přišlo škoda. A míč je podle mě jasně na straně vědecké a psychologické obce.
Související články
Zanechat komentář
Finanční dárci:
Produktová podpora:
Spolupracujeme:
15 Komentáře
Sám jsem se takového testu byl donucen ve škole zúčastnit, a přestože obvykle vše vyplňujeme svědomitě, tohle každé po pár minutách začalo lézt takovým způsobem na nervy, že už nikdo neřešil, na jaké barvy kliká. Těším se na výsledky.
Použití jen jedné diagnostické metody je zcela neprofesionální, doporučuji stanovisko Unie psychologických asociací ČR:
Materiály, které jsme obdrželi o metodě Barvy života prostřednictvím UPA ČR a ČMPS, neobsahují z hlediska mezinárodně uznávaných standardů týkajících se psychodiagnostických metod žádné relevantní informace. Chybí odborně adekvátní teoretická východiska metody, výsledky studií validity, reliability a způsob dovození norem pro interpretaci výsledků. Zásadní pochybnosti o kvalitě této metody tedy nebyly rozptýleny, ale naopak prohloubeny. Na základě této metody nelze činit žádné diagnostické závěry.
To, co zřejmě autoři metody považují za relevantní argumenty, nejsou vědecká, ale paravědecká tvrzení, pro něž v psychologii a příbuzných oborech nelze nalézt oporu. Zůstává otázkou, zda je neužitečnost informací předložených pro posouzení metody Barvy života komunikačním záměrem nebo projevem odborné nekompetence jejich autorů.
V Brně 6. 6. 2012
Prof. PhDr. Tomáš Urbánek, Ph.D.zástupce UPA ČR v Board of Assessment při EFPA
Mgr. Jan Širůček, Ph.D.
Stanovisko Českomoravské psychologické společnostI:
Psychologické vyšetření (např. inteligence, osobnostních vlastností, schopností ad.) je záležitostí, kterou může odpovědně provádět (individuálně, event. skupinově) kompetentní psycholog v přímém osobním kontaktu s probandem. Ostatní formy včetně internetové nemají náležitosti seriózního psychologického vyšetření.
V soukromé psychologické praxi ať si pan Šimonek svoji metodu klidně používá. Skandální na té věci bylo hlavně to, že školy (konkrétně ve Zlínském kraji) byly zřizovatelem nuceny, aby test absolvovali všichni jejich žáci i učitelé. Podotýkám, že mezi otázkami pro učitele byly i položky jako „vztah k sexu“ – nic proti, můj psychoterapeut ať se mne ptá i na tuto oblast, ale proč by měl o mně taková data shromažďovat můj zaměstnavatel či zřizovatel školy, v níž pracuji? A kdo měl z celé akce finanční prospěch?
Astrologie zůstane šarlatánstvím, i když astrologové tvrdí opak. „Sahat do hlavy“ umí každá šikovná kartářka.
Názorná ukázka toho, jak na školství, které se potýká s nedostatkem peněz, někdo snadno rýžuje. Stačí si zaplatit PR a mít někde vlivného známého …
Mně jednou udělal kamarádka na počítači horoskop – podle místa a přesného času narození – překvapilo mě, jak hluboko mi nahlédla do hlavy. 😀
Takže v brzké době očekávám, že kraj nařídí všem školám, aby v povinné dokumentaci žáků byl jejich aktuální horoskop… SŠ by zase měly dělat přijímačky na základě virgule. V konkurzní komisi na ředitele by měla sedět kartářka. A noví zaměstnanci by měli být přijímání výhradně na základě interpretace kávové sedliny!
Na Barvách života mě zarazilo, jak se epidemicky šířily – totiž jak po nich někdo skočil. To vždy varuje: je zákazník – odběratel opravdu dobře = informovaně rozhodnut o tom, co si objednal? Bude s tím umět zacházet? Chápe, co si od toho může a nemůže slibovat, k čemu to (ne)použít? I když to dodavatel-odborník dobře ví, dokáže si to uživatel přečíst? A čím je tohle čtení pro někoho v konci jednodušší, tím se mi zdá, že se to do školství hodí hůře: místo co by učitel a ředitel (asi i s rodiči) na místě, ve škole a ve třídě důkladně pozorovali to, co se děje se žáky, a promýšleli, proč co děti dělají nebo říkají a jak se učí, dostanou masově odklikaný a vyhodnocený test. Mě to moc připomíná současné velkotestování v 5. a 9. třídách – v té snaze mít snadno a honem (shrnující) údaje, kterých využijeme k celkové regulaci.
I kdyby ty Barvy života spravedlivě překračovaly standardní postupy psychologického šetření (protože třebas je školní terén tak přerozmanitě živý, že nestačí to zkoumat a hodnotit tak docela „objektivizovaně“), stejně je na nich podivná ta hromadnost.
Možná však se máme ptát, jaké tedy závěry za ty peníze školy na základě Barev života udělaly, jaká rozhodnutí, která zlepšení výuky nebo podmínek (nemusejí je úplně realizovat, třeba nemají peněz, ale jaký typ rozhodnutí, a co konkrétně?) Na tom bychom možná lépe poznali, zda k něčemu ta služba je, nebo k ničemu.
Jsem rád, že se téma otevřelo, a že odborné asociace k němu zaujaly poměrně jasné stanovisko. Jen bych rád uvedl jednu svou zkušenost.
Zcela nesystematicky jsem se poptával ředitelů, jak rozdělují nově nabrané děti v prvním (šestém) ročníku do paralelek. Pokud nešlo o nějakou záměrnou diferenciaci (sportovní třída), tak většinou se ukázalo, že je to založeno na nějaké neformální dohodě učitelů. Jenom jeden pan ředitel mi sdělil, že jim odborný návrh rozdělení nově přijatých dětí do tříd vypracovala externí firma právě na základě BŽ. Byl jsem z toho rozpačitý: na jednu stranu jsem oceňoval pana ředitele, který se snažil optimalizovat třídní kolektivy s oporou o odborníky, psychology, psychodiagnostiku… Na druhou stranu ta „psychodiagnostika“ byly bohužel nešťastné BŽ.
Ředitel si výsledek chválil, jak se to povedlo a třídy dobře fungují, což neuvádím jako argument na podporu BŽ, jde o subjektivní dojem člověka, může jít o placebo efekt… Spíš mi jde o to, že je škoda, když na takovou docela rozumnou poptávku pana ředitele odpoví (jen?) BŽ. Jsou v tomto prostoru nějaké rozumnější alternativy, po kterých by mohly školy sáhnout?
Je zajímavé, že prakticky všichni, kdo metodu užívají, jsou s ní vysoce spokojeni, patřím mezi ně. Mám pocit, že pánům z UPA ČR mají spíše zásadní starost z ekonomického úspěchu metody a toho, že se dostává do niky, kterou vždy považovali za výsostné území své a svých přátel. Dokud pan Šimonek na metodě léta pracoval bez ekonomického úspěchu, žádné velké vlny se nekonaly. Pokud však jakýkoliv zřizovatel někoho nutí k užívání metody, považuji to za problematické a neetické. To je však otázka jednání jednotlivců, nikoliv výtka metodě jako takové. Roschachovy či Luscherovy metody byly také dlouho považovány za šarlatánství a jsou zcela běžnou součástí psychodiagnostické praxe.
Tvrzení, že prakticky všichni, kdo metodu používají, „jsou s ní vysoce spokojeni“, je mírně řečeno absurdní. Nebýt nespokojených klientů a odborníků, nikdy by se ČMPS a UPA nezačala metodou zabývat, stejně jako se nezabývá chiromantií či věštěním z kávové sedliny.
Chápu, že pro laika může být obtížné rozpoznat, že nabízený produkt/diagnostika nemá reálnou hodnotu nebo že poskytuje vysloveně zavádějí výsledky. Ještě obtížnější je to v situaci jako tato, kdy je s metodou spojen manipulativní marketing, který vytváří lichý dojem věděckosti, inovativnosti atd. Hlubší pohled do metody, založený na materiálech poskytnutých autory, však prozrazuje, že za ní opravdu nic víc než marketing nestojí. To je velmi závažné zjištění nejen kvůli tisícům klientů, kteří pravděpodobně získali nesmyslné nebo plytké výsledky, ale i proto, že je šíření „metody“ podporováno z veřejných financí, které jsou tím promrhány.
Mimochodem, v civilizovaném světě Lüscher už delší dobu běžnou součástí psychologické praxe není.
Doporučuji Vám všem, kteří byste si chtěli udělat obrázek o metodě Barvy života, udělat jednoduchý experiment (budu Vás to stát 99,- Kč za smsku): na webu http://www.bezdoktora.cz/ si naklikejte asociace slov a barev a uvidíte, co Vám z toho vyjde. Já už bych měl být podle výsledků BŽ na smrtelné posteli, ale ujišťuji Vás, že jsem naprosto zdravý.
Není nad vlastní zkušenost. Můj závěr je následující: ať už je uvnitř cokoliv, lezou z toho naprosté nesmysly. A v pondělí si kupte Lidové noviny!!!
Dělal jsem před dávnými lety ten test a věřte, že jsem tehdy nebyl moc komunikativní protože jsem ve své situaci oné pracovnici neměl důvod věřit. Svým způsobem jsem byl k testu okolnostmi donucen, nicméně musím s odstupem času říci, že tedy ač tam neprobíhalo moc komunikace o mně vylezly z toho věci, které jsem mohl vědět jen já sám. Tudíž té věci přes nářek pana Širůčka subjektivně dávám velkou váhu a myslím, že to funguje ať se to zástupci echt pravých vědců líbí nebo ne.
Masovky typu všichni si povinně uděláte test přece nijak nesouvisí s principem metody samé. Copak může kráva za to, že někdo nutí dětem její mléko když ony by raději hamburger (z ní)?
dobrý den, všichni zaměstnanci naší školy museli tento test podstoupit. Vzneslo to obrovskou nevoli, ale nebylo nám to nic platné. Přes všechny argumenty jsme to dostali příkazem paní ředitelky. Výsledky konzultovala paní ředitelka bez naší účastí s provozovatelem testu. Má na takovéto nesmyslné testování zaměstnavatel vůbec právo?