Jak jsem zkoušel napsat maturitní písemku
Mám poslední dva týdny oblíbenou zábavu. Otevřu si knížku z Cermatu, která se jmenuje Český jazyk a literatura – slohové útvary, metodika hodnocení, příklady hodnocení písemných prací a listuji bizarními žánry, jejichž zpracování by měl dnešní úspěšný maturant ovládat. Tak třeba… víte, co je to líčení?
Pro ty, kteří to už zapomněli, nebo to jako já nikdy nevěděli, tak líčení je subjektivně zabarvený popis a je tedy žádoucí, abyste používali co nejvíce obrazných pojmenování, protože pak dostanete jedničku. Když je téma maturitní písemky (vyšší úroveň) například Město se probouzí nad ránem, líčení města v časných ranních hodinách, navrhuji kdekoli v textu použít floskule typu: den se rodí v bolestech sevřených klínů střech(metafora), ráno hebké jak novorozenec (básnické přirovnání), pěšáci noci se vracejí z barů (pokus o metonymii), káva tmy se rozplývá po střechách (metafora), tma se miluje se šerem, než ji přistihne přísné světlo dne (to radši ani nechci vědět)…
Určitě bych vymyslel i další příšernosti, nad kterými by musela centralizovaná hodnotitelka mé práce ržát blahem. A i kdyby neržála a přišlo by jí to oprávněně blbé a kýčovité, měla by smůlu, stejně by mě musela ocenit, protože podstatné je, jestli tam ta obrazná pojmenování jsou, ne jestli jsou či nejsou pitomá. Taková jsou maturitní pravidla.
Ptal jsem se kdysi kamarádky, která pracuje v Cermatu, k čemu taková věc jako líčení je, a ona mi vysvětlila, že si na tom cvičím vhodný výběr jazykových prostředků. A to je věc, kterou hodnotitelé maturitních písemek sledují zvláště přísně.
Podobně zábavné je zadání maturitní písemky – reportáže. Zní například: Blízká setkání třetího druhu. Zpracuj jako fiktivní reportáž z příletu mimozemšťanů do České republiky určenou pro celostátní nebulvární deník.
S tím bych se vyrovnal dramatickým popisem typu: Zaskřípění kol. Náraz. Duhové chapadlo proráží čelní sklo. Nevidím nic, slyším smrtelné chroptění řidiče a jeho poslední slova: „Nandej jim to za mě, zmetkům venušanskejm!“ Vykulím se ven bočními dveřmi, a když se prach rozptýlí, zahlédnu proti světlu obrys opalizujícího mnohorukého Venušana typu B, který právě ukousl hlavu bronzové soše Bedřicha Smetany na vltavském nábřeží a spokojeně ji žvýká. Tasím diktafon, toho se ty obludy obzvláště děsí.
Dovolil by si snad nějaký hodnotitel říct, že to není dobře? Grafomani si určitě musí novou státní maturitu moc užít. Ve skutečnosti to tak zábavné není, protože naprostá většina studentů si zvolila základní úroveň maturity a vybírají vhodné jazykové prostředky leda tak pro popis prostý nebo vyprávění.
Jiná věc je, že dobrý reportér v novinách se pozná podle toho, čeho si umí na místě události všimnout, jak přesně je to schopen přenést do textu a rozhodující je, nakolik dokáže doplnit související informace důležité pro pochopení a vhled do problému.
To všechno samozřejmě student, který si vybere tohle téma maturitní písemky, osvědčit nemůže, protože reportáž píše v uzavřené třídě, zadání se dozvěděl před pár minutami, na zpracování má hodinu a půl, internet mu zakázali a navíc jde o mimozemšťany, co tu zatím nejspíš nepřistáli. Takže student nepíše reportáž, ale povídku, která se tváří, že je reportáž. A jedničku dostane, když bude umět přijatelně předstírat reportážní text. Proč něco takového vůbec na závěr maturitního studia požadujeme, to vážně nevím.
Je fakt, že Cermat si tohle pitomé pojetí maturitních písemek nevymyslel. Jeho návrh byl před lety jiný, ale nakonec ustoupil školám. Ty to prý chtěly takhle, protože tak se u nás psaní a slohové útvary učí. Alespoň mně to přijde ztráta času a jeden z důvodů, proč ubývá lidí, kteří umějí psát jasně, srozumitelně a věcně. To se totiž v českých školách až na výjimky ani neučí ani u maturity neověřuje. Tam se vybírají vhodné jazykové prostředky.
22 komentářů
Děkuji a souhlasím.
Nevíte o nějakém místě? Já už ty slohové útvary také učit nechci!
Ani ty další s….
verva
Milí přátelé, neblázněte.
Váš odpor proti všem pokusům o aspoň částečně objektivní srovnání žáků je úděsný. Jste jako malý hajzlík, co předběhl kamaráda a teď tvrdí, že je nejrychlejší a o nějakém Boltovi nechce ani slyšet..
Jeden test by neměl člověka definitivně zaškatulkovat, ale to už je jiná otázka! Zatím před sebou stále vidím naši neteř, děvče mající „značné rezervy“, kterak po trojkách na základní škole měla najednou samé jedničky na jakési prazvláštní soukromé střední.
Hrome,
výkřik paní Valíkové mi připadá stejně absurdní, jako kdyby učitel hudby v ZUŠ zahlásil, že nechce děti učit instruktivní literaturu a stupnice (neb jsou to sra..y). Ano, je to ubíjející, ale naprosto nezbytné. Ono bez ovládnutí techniky se na nástroj zkrátka pořádně hrát nedá. A s psaním je to podobné…
Pane Krátký,
instruktivní literatura a stupnice nejsou na ZUŠ nezbytné. Technika se dá zvládnout i jinak. Právě onen tradiční přístup, jehož jste vyznavačem, způsobuje, že většina absolventů ZUŠ si není schopna zahrát pro radost, natož aby si byli schopni zamuzicírovat někde s kamarády. To samé platí o slohu.
Přeji hezký den
LF
Pane Foldyno, jste hudebník? Já ano. A i když jsem u stupnic, rozkladů a etud často nadával, vím, že jsou nezbytné. Techniku hry neošidíte. Je potřeba i populární hudbě – Dan Bárta také bere lekce zpěvu, aby získal, resp. upevnil si techniku, šetřil hlas, zazpíval víc a lépe, bez námahy.
Psaní je podobné hudební kompozici. Když budu chtít, abyste mi zkomponoval velké rondo pro violoncello, musíte vědět, jak tato forma vypadá, jaké jsou hráčské možnosti violoncella, v jakém klíči noty napsat, v jakém ladění.
Jestliže máte napsat přednášku, musíte vědět, že pro mluvený odborný styl platí jisté zákonitosti výstavby, odlišné od podoby psané, měl byste vědět něco o rétorických figurách, o modulaci výškové, dynamické, časové, o kontakových a emfatických prostředcích atp.
Samozřejmě můžete na to jít metodou pokus – omyl, ale pak se podobáte strýci drogistovi ze Saturnina, který zarputile odmítal, co bylo v chemii již vybádáno, a šel svou cestou, plnou požárů, havárií a výbuchů.
Tím samozřejmě nechci obhajovat stav, kdy si žák ZUŠ nedokáže zahrát pro radost či zajamovat s kamarády. Ale vina v žádném případě nepadá na nácvik techniky – chybou je nedostatečná aplikace.
Přeji hezký zbytek dne.
Pane Krátký,
jsem hudebník, a taky češtinář. V podstatě s Vámi souhlasím. Jen si myslím, že je jednak článek pana Feřteka o něčem jiném, jednak nepíšeme rondo ani si nehrajeme na Dana Bártu. Stupnice ani učebnice nejsou všechno.
P. S. A mě vždycky nejvíc v hudebce štvali ti, co vůbec necvičili, a hráli daleko líp než já…
Pane Foldyno, přečetla jsem si Váš poslední příspěvek a napadlo mě jediné: Právě těm, kteří by při psaní slohů měli problém, může pomoci, že se mohou opřít o strukturu daného slohového útvaru. Jsem učitelka ČJ a AJ a setkávám se s přístupem žáků, kteří tvrdí, že nejsou „psavci“, a v tu chvíli reaguji, ať se alespoň seznámí se zákonitostmi používání daných jazykových prostředků v různých slohových útvarech. To zase, myslím se, vede ke kritickému myšlení. Z hlediska jazykáře se zadáváním „takových“ slohovek (jaké připravuje CERMAT) v průběhu studia nemám problém, naopak věnuji se tomu s oblibou…
Pro pana Krátkého a paní Moštěkovou.
Kdo si myslí, že všechny plody dozrávají současně s jahodami, neví nic o hroznech. (Paracelsus).
S Vaší vírou, že jediná cesta, kterou vy znáte, je jediná, ba co víc jediná správná, je asi marné diskutovat. Ale přesto jsem to zkusil.
OŠ
učíte dál slepě zbytečnosti, které jsou v životě nepoužitelné, jediný komu se hodí , jsou jen další řady vám podobnobných učitelů, kteří budou dál rozebírat stavbu vět a podobných nesmyslů a dál tím budou trápit generace nevinných dětí, kterým to bude tak jako jejich předchůdcům absolutně k hovnu
Ach, milý maturante…
Vždyť maturita nemá naučit, jak žít 🙂 Je to prostě jedna ze zkoušet vzdělání, kterou buď chcete, nebo neuznáváte. Z čehopak myslíte, že by se měly psát maturitní slohovky? Z toho, jak postupovat, když se třeba stanete svědkem nehody? Ale kdeže… Copak napsat prachobyčejný popis, charakteristiku, vyprávění, úvahu či motivační dopis, copak to je něco nesmyslného? Zvládne to každý gramotný s jistou mírou inteligence. A kdo ne, asi tu maturitu mít nemá, nemyslíte? Nemluvě o tom, že psát – to budete pravděpodobně potřebovat i dále, v praktickém životě. Kdo ví, možná ne, ale možná ano.
Mimochodem – kde po Vás u maturity chtějí rozebírat stavbu vět??? Nikde. Nicméně je to součást středoškolského učiva, co naděláte, chtěl jsme mít střední školu. S tím jste snad počítal, ne?
Oprava překlepu – … jedna ze zkoušek vzdělání,… 😉
Už se klasicky, jako na všech internetových diskuzích, uhýbá od tématu článku. Pan Feřtek píše o nesmyslných zadáních typu reportáž a o absurdnosti toho, že se hodnotí pouze zvládnutí formy. Ne o tom, že student nemá umět napsat motivační dopis.
Zaujala mě ale Hanulčina věta: „Je to prostě jedna ze zkoušek vzdělání, kterou buď chcete, nebo neuznáváte.“ To mám jako respektovat každou blbost, kterou si stát vymyslí? Státní maturity v podobě, kterou nám už podruhé CERMAT naservíroval, jsou do značné míry zcela mimo mísu.
Dobrý den,
nejde přeci o to, zvládat perfektně za použití vzletných slov líčení a stejně bezchybně jakékoli jiné slohové útvary. Popravdě by mi úplně stačil náznak tohoto v dnešních pracích žáků i studentů. Podle mě se učebnice snaží podávat vyčerpávající obsah učiva k tomu, aby si vyučující mohl vybrat, co je to důležité a předal pak alespoň základ. Každý středoškolák by se měl umět dle pravidel společnosti vyjádřit, jelikož studuje střední školu, nestačí základní znalosti, měl by se dokázat orientovat v zákonitostech dalších slohových útvarů než jen vyprávění a popisu. Čím jiným pak odlišíme ZŠ od SŠ když ne v rozvoji jejich základních znalostí?
A jaká pak bude naše gramotnost a všeobecný rozhled, když se budeme učit pouze to, co „prakticky“ uplatníme? Jak bez znalostí pravidel skladby napíšeme Diplomovou a jinou práci, pokud nám jednou nebude SŠ stačit? Co interpunkce, slovosled a (vracím se ke slohu) stylistika? Studuji vysokou školu a u toho učím, stále se rozčiluji, proč se učit o Husserlovi, když učím občanku na základce. Ale vlastně moc dobře vím, že nejde, aby učitel byl snad pouze o kapitolu napřed před svými žáky a stejně tak by se v obsahu informací a schopnostech práce s nimi měli lišit studenti SŠ od žáků ZŠ.
Pane Lukáši,
mýlíte se, pokud máte za to, že se hodnotí pouze zvládnutí formy. Jako bohemista byste měl vědět, že novinářům, obzvláště pak českým, není radno důvěřovat. Pan Feřtek tímto tvrzením, které jste od něj převzal, trefil kozla, protože si zřejmě utvořil svůj názor na základě nepřesné četby jedné publikace. Skutečnost je jiná, zeptejte se kteréhokoli hodnotitele písemek.
Adjektivum fiktivní (u reportáže) znamená, že žák nepracuje s fakty, ale s fikcí – ostatně nelze jinak. Vše ostatní z reportáže ovšem zůstává zachováno, takže nechápu, proč se pan Feřtek čílí. Argument s dobrým reportérem je – slovy klasiků – kravininum. Střední školy neprodukují reportéry, to dělají až školy vysoké.
V debatě o líčení (útvar tu funguje vlastně jako pars pro toto) se tu zajímavě směšují dvě věci – role „slohu“ ve škole a role „slohu“ v maturitní zkoušce.
Pokud jde o školu, vidím to tak, že tzv. líčení má pomoci každému odhalit, že je také subjektem, že zkusí-li právě jej projevit, může dospět k originalitě a sugestivnosti. Proto se domnívám, že didaktické postupy typu líčení = užívání stanovených prostředků jsou zločin (rozumět poezii jistě také neznamená být schopen vyjmenovat soubor názvů básníkových děl).
Loňský start potvrdil, že tzv. maturita je ve skutečnosti chápána jako státní zkouška základních školních dovedností (ocenil bych, kdyby se ta zkouška tak jmenovala; tzv. vyšší úroveň je v takovém kontextu mrtvě narozené dítě). Mezi základy patří útvary administrativní, jako např. oznámení, úřední dopis (jednotlivce instituci; obvykle žádost, stížnost) či (strukturovaný) životopis.
Útvary publicistické a umělecké stylistiky do zkoušek základu prostě nepatří.
(Ostatně na školeních maturitních hodnotitelů jsem opakovaně zažíval tragikomický paradox, kdy lektorky zdůrazňovaly, že bychom měli žáky varovat před kreativitou, protože ta není součástí hodnocení, ba činí v něm zmatek).
Pane Krátký,
já hlavně vím, že je dost na pováženou používat falešný argument typu „jako bohemista byste měl vědět“. Stejně jako napadat pana Feřteka jen kvůli tomu, že je novinář.
Netuším, zda je skutečnost jiná, než popisuje pan Feřtek – jako (za drahé peníze proškolený bývalý) hodnotitel písemek mám podobné pocity jako pan Zajíček, se kterým souhlasím a jen doplním: Za úplně největší pitomost považuji zadání typu „napište článek“. Doporučoval jsem studentům, aby to nepsali, protože ani já nevím, co to je.
A ještě perlička, která ale dokládá absurdnost celého zadání: V mojí gymnaziální třídě, mimochodem velmi dobré, se osmdesát procent těch, kdož psali základní úroveň, rozhodlo pro popis pracovního postupu přípravy palačinek. Většina z nich jsou lidé, kteří by zvládli i vyšší úroveň, ale vsadili na jistotu, a i v rámci té raději neexperimentovali s nebezpečnými útvary, protože jim nikdo nezaručí, že ten anonymní opravář CERMATu nebude praštěný.
Pane Foldyno,
proč je daný argument falešný? Protože směřuje mírně ad hominem? Ano, moje chyba, to jsem si v daném okamžiku neuvědomil (mimochodem Váš praštěný anonymní opravář CERMATu má k vyjadřovací korektnosti ještě o kus dál), měl jsem napsat „jako bohemista jistě víte“ – nechci věřit, že byste si nebyl vědom toho, že pro publicistiku je typická funkce apelativní, a že je mj. i proto nutno mediální diskurs velmi kriticky zkoumat a novinářům nedůvěřovat.
Jako „za drahé peníze proškolený bývalý hodnotitel“ (mimochodem, smím vědět, odkud čerpáte informaci o nákladnosti svého vyškolení?) jste byl pravděpodobně seznámen s tím, co se hodnotí v 1. a 3. sledovaném kritériu, takže bych očekával, možná mylně, že neinformovanost či záměrné mlžení pana Feřteka odhalíte. A vývoj šel dál, hodnocení doznalo dalších změn, pracuje s pojmy jako vyzrálost, invence, banalita, preciznost, vyspělost.
Pana Feřteka nekritizuji proto, že je novinář, ale proto, že dle mého soudu neověřuje fakta, neptá se u zdroje a pak publikuje smyšlenky.
Nejsem si jist, lze-li opatrnictví Vaší třídy považovat důkaz absurdnosti celého zadání. Ani náhodou. Stejnou měrou jemohu považovat za fakt, který vypovídá něco o absurditě jejich postoje…
Pane Šteffle,
až nyní jsem objevil Váš příspěvek. Nějak mi ale uniklo, že byste chtěl diskutovat. Pokud považujete impuls k diskusi formulaci „S Vaší vírou, že jediná cesta, kterou vy znáte, je jediná, ba co víc jediná správná, je asi marné diskutovat. Ale přesto jsem to zkusil.“, tak Vás jako člověk se slovem denně obcující musím upozornit, že takhle to nepůjde, takhle diskuse nevypadá. Takhle se dopředu vytváří alibi pro to, abych diskutovat nemusel.
Nepostřehl jsem, že byste někde polemizoval s tím, co jsem napsal. A také nechápu, z čeho pramení Vaše přesvědčení, že znám jen jednu cestu a považuji ji za jedinou správnou. Uvedl jsem argumenty, kterými jsem podložil názor, jenž zastávám. Nebo je podle Vás normální uvést názor a pak jej argumentačně vyvrátit? Nepohybujeme se v království vědy, kde je nutno vše, co zjistíme a postulujeme, zkoušet vyvracet.
Vysvětlete mi, jak chcete bez cvičení dosáhnout mistrovství ve hře na hudební nástroj. Jak docílíte bez nácviku psaní solidní stylizační schopnosti. Prosím. Když mi ukážete, že to jde a je to méně namáhavé a bolestivé, budu Vám vděčen nejen já, ale hlavně mí žáci.
Pane Krátký,
dobře, nechme handrkování a argumentů ad hominem. To je zabiják každé debaty. (Ale neřekl jsem, že opraváři CERMATu jsou praštění, jenom to, že mi to nikdo nezaručí. :))
1. Když projdou stovky češtinářů školení, které jim pak k ničemu není, jsou to podle mě vyhozené peníze.
2. 1. a 3. kritérium samozřejmě znám. Přesto souhlasím s panem Feřtekem.
3. Jak chcete objektivně hodnotit „vyzrálost, invenci, banalitu“ atd.? Tady je právě podle mě další důvod s tím blogovým příspěvkem souhlasit.
4. Co proboha je podivného na tom, že jsou maturanti opatrní v situaci, kdy jim nikdo nezaručí, že budou zkoušeni z něčeho, co má smysl? Mimochodem, já mám naopak štěstí – více než třetina třídy, kterou vedu v češtině k maturitě, si vybrala vyšší úroveň v češtiny, v angličtině je to dokonce většina. Na gymnáziích široko daleko podle mých informací skoro nikdo do takového rizika nešel.
To už jsem ale trochu odbočil.
Opakuji, co jsem už uvedl výše, že si asi v podstatě v náhledu na věc výuky slohu neprotiřečíme, ale asi každý jinak oceňujeme práci CERMATu a pana Feřteka.
Tímto bych si dovolil tuto debatu ukončit.
Zdravím Vás.
Lukáš Foldyna
Pane Foldyno, ještě snad jen tolik:
ad 1) pokud koncept maturity přežije, nejsou to vyhozené peníze, učitelé si rozšířili obzory a mohou instruovat své žáky. Mně osobně pomohlo školení v přístupu k hodnocení slohů, zpřesnilo mi taxonomii chyb – mimo publikace CERMATu vlastně v ČR neexistuje příručka, která se by se takto systematicky zabývala hodnocením slohu.
ad 2) Vaše nezpochybnitelné právo, ale pro mě tento postoj poněkud postrádá logiku.
ad 3) Ukázkový důkaz toho, že i kdyby se CERMAT na hlavu postavil, vždycky bude bit – když nechce hodnotit složky PP odvislé od jejich percepce hodnotitelem, je to špatně, ubíjí se invence žáků. Když tyto složky do hodnocení vpustí, je to špatně, není zaručena objektivita – to je přesně jako za bolševika na vojně – budeš „pojebán“, ať uděláš to či ono – není úniku. Nejsem žádný fanatický obhájce nové maturity, je mnoho věcí na ní, které mě neuvěřitelně iritují, ale pořád v mnoha jejích aspektech vidím posun kupředu.
4) Jak rozseknout, co má smysl? Kdo o tom rozhoduje? Nevím. Nedokážu posoudit. Má pro většinu studentů smysl rozebírat třeba Holanovu poezii? Rezignujeme proto na něj jako na autora?
Děkuji za solidní diskusi a přeji hodně zdaru Vám i Vašim studentům.
Josef Krátký
Hanulko , ty blbko, je mě 44 let, všichni současní maturanti nejsou děti, tak už vím co v životě jsem dosud z učiva ze školy potřeboval a co ne. Nebýt lidí kteří si vymyslí , že člověk který dělá přes 20let svojí práci , najednou nemá dostatečné vzdělání, naženou ho do školy dělat maturitu a učit se zbytečné bláboly, jinak vyhazov…
Tak sem neházej rozumy o životě, to není chat na lidech, kde rozumuješ s 13-ti letýma „chytrýma“ , kolik je ti ?
Ach, milý maturante…
Na to, kolik Vám je let (pokud je to tedy tak důležité), máte chování řeznického psa. Já přece neřekla, že jste dítě.
Nikdy bych v reakcích nikoho neurážela. Na rozdíl od Vás.
Taky bych si nedovolila tykat. Na rozdíl od Vás.
Přeji Vám hezkou dobrou noc.