Děkuji a souhlasím.

Nevíte o nějakém místě? Já už ty slohové útvary také učit nechci!

Ani ty další s….

verva

Hrome,
výkřik paní Valíkové mi připadá stejně absurdní, jako kdyby učitel hudby v ZUŠ zahlásil, že nechce děti učit instruktivní literaturu a stupnice (neb jsou to sra..y). Ano, je to ubíjející, ale naprosto nezbytné. Ono bez ovládnutí techniky se na nástroj zkrátka pořádně hrát nedá. A s psaním je to podobné…

Pane Foldyno, jste hudebník? Já ano. A i když jsem u stupnic, rozkladů a etud často nadával, vím, že jsou nezbytné. Techniku hry neošidíte. Je potřeba i populární hudbě – Dan Bárta také bere lekce zpěvu, aby získal, resp. upevnil si techniku, šetřil hlas, zazpíval víc a lépe, bez námahy.
Psaní je podobné hudební kompozici. Když budu chtít, abyste mi zkomponoval velké rondo pro violoncello, musíte vědět, jak tato forma vypadá, jaké jsou hráčské možnosti violoncella, v jakém klíči noty napsat, v jakém ladění.
Jestliže máte napsat přednášku, musíte vědět, že pro mluvený odborný styl platí jisté zákonitosti výstavby, odlišné od podoby psané, měl byste vědět něco o rétorických figurách, o modulaci výškové, dynamické, časové, o kontakových a emfatických prostředcích atp.
Samozřejmě můžete na to jít metodou pokus – omyl, ale pak se podobáte strýci drogistovi ze Saturnina, který zarputile odmítal, co bylo v chemii již vybádáno, a šel svou cestou, plnou požárů, havárií a výbuchů.
Tím samozřejmě nechci obhajovat stav, kdy si žák ZUŠ nedokáže zahrát pro radost či zajamovat s kamarády. Ale vina v žádném případě nepadá na nácvik techniky – chybou je nedostatečná aplikace.
Přeji hezký zbytek dne.

Pane Foldyno, přečetla jsem si Váš poslední příspěvek a napadlo mě jediné: Právě těm, kteří by při psaní slohů měli problém, může pomoci, že se mohou opřít o strukturu daného slohového útvaru. Jsem učitelka ČJ a AJ a setkávám se s přístupem žáků, kteří tvrdí, že nejsou „psavci“, a v tu chvíli reaguji, ať se alespoň seznámí se zákonitostmi používání daných jazykových prostředků v různých slohových útvarech. To zase, myslím se, vede ke kritickému myšlení. Z hlediska jazykáře se zadáváním „takových“ slohovek (jaké připravuje CERMAT) v průběhu studia nemám problém, naopak věnuji se tomu s oblibou…

učíte dál slepě zbytečnosti, které jsou v životě nepoužitelné, jediný komu se hodí , jsou jen další řady vám podobnobných učitelů, kteří budou dál rozebírat stavbu vět a podobných nesmyslů a dál tím budou trápit generace nevinných dětí, kterým to bude tak jako jejich předchůdcům absolutně k hovnu

Oprava překlepu – … jedna ze zkoušek vzdělání,… 😉

Dobrý den,
nejde přeci o to, zvládat perfektně za použití vzletných slov líčení a stejně bezchybně jakékoli jiné slohové útvary. Popravdě by mi úplně stačil náznak tohoto v dnešních pracích žáků i studentů. Podle mě se učebnice snaží podávat vyčerpávající obsah učiva k tomu, aby si vyučující mohl vybrat, co je to důležité a předal pak alespoň základ. Každý středoškolák by se měl umět dle pravidel společnosti vyjádřit, jelikož studuje střední školu, nestačí základní znalosti, měl by se dokázat orientovat v zákonitostech dalších slohových útvarů než jen vyprávění a popisu. Čím jiným pak odlišíme ZŠ od SŠ když ne v rozvoji jejich základních znalostí?
A jaká pak bude naše gramotnost a všeobecný rozhled, když se budeme učit pouze to, co „prakticky“ uplatníme? Jak bez znalostí pravidel skladby napíšeme Diplomovou a jinou práci, pokud nám jednou nebude SŠ stačit? Co interpunkce, slovosled a (vracím se ke slohu) stylistika? Studuji vysokou školu a u toho učím, stále se rozčiluji, proč se učit o Husserlovi, když učím občanku na základce. Ale vlastně moc dobře vím, že nejde, aby učitel byl snad pouze o kapitolu napřed před svými žáky a stejně tak by se v obsahu informací a schopnostech práce s nimi měli lišit studenti SŠ od žáků ZŠ.

V debatě o líčení (útvar tu funguje vlastně jako pars pro toto) se tu zajímavě směšují dvě věci – role „slohu“ ve škole a role „slohu“ v maturitní zkoušce.

Pokud jde o školu, vidím to tak, že tzv. líčení má pomoci každému odhalit, že je také subjektem, že zkusí-li právě jej projevit, může dospět k originalitě a sugestivnosti. Proto se domnívám, že didaktické postupy typu líčení = užívání stanovených prostředků jsou zločin (rozumět poezii jistě také neznamená být schopen vyjmenovat soubor názvů básníkových děl).

Loňský start potvrdil, že tzv. maturita je ve skutečnosti chápána jako státní zkouška základních školních dovedností (ocenil bych, kdyby se ta zkouška tak jmenovala; tzv. vyšší úroveň je v takovém kontextu mrtvě narozené dítě). Mezi základy patří útvary administrativní, jako např. oznámení, úřední dopis (jednotlivce instituci; obvykle žádost, stížnost) či (strukturovaný) životopis.

Útvary publicistické a umělecké stylistiky do zkoušek základu prostě nepatří.

(Ostatně na školeních maturitních hodnotitelů jsem opakovaně zažíval tragikomický paradox, kdy lektorky zdůrazňovaly, že bychom měli žáky varovat před kreativitou, protože ta není součástí hodnocení, ba činí v něm zmatek).

Pane Foldyno,
proč je daný argument falešný? Protože směřuje mírně ad hominem? Ano, moje chyba, to jsem si v daném okamžiku neuvědomil (mimochodem Váš praštěný anonymní opravář CERMATu má k vyjadřovací korektnosti ještě o kus dál), měl jsem napsat „jako bohemista jistě víte“ – nechci věřit, že byste si nebyl vědom toho, že pro publicistiku je typická funkce apelativní, a že je mj. i proto nutno mediální diskurs velmi kriticky zkoumat a novinářům nedůvěřovat.
Jako „za drahé peníze proškolený bývalý hodnotitel“ (mimochodem, smím vědět, odkud čerpáte informaci o nákladnosti svého vyškolení?) jste byl pravděpodobně seznámen s tím, co se hodnotí v 1. a 3. sledovaném kritériu, takže bych očekával, možná mylně, že neinformovanost či záměrné mlžení pana Feřteka odhalíte. A vývoj šel dál, hodnocení doznalo dalších změn, pracuje s pojmy jako vyzrálost, invence, banalita, preciznost, vyspělost.
Pana Feřteka nekritizuji proto, že je novinář, ale proto, že dle mého soudu neověřuje fakta, neptá se u zdroje a pak publikuje smyšlenky.
Nejsem si jist, lze-li opatrnictví Vaší třídy považovat důkaz absurdnosti celého zadání. Ani náhodou. Stejnou měrou jemohu považovat za fakt, který vypovídá něco o absurditě jejich postoje…

Pane Krátký,
dobře, nechme handrkování a argumentů ad hominem. To je zabiják každé debaty. (Ale neřekl jsem, že opraváři CERMATu jsou praštění, jenom to, že mi to nikdo nezaručí. :))
1. Když projdou stovky češtinářů školení, které jim pak k ničemu není, jsou to podle mě vyhozené peníze.
2. 1. a 3. kritérium samozřejmě znám. Přesto souhlasím s panem Feřtekem.
3. Jak chcete objektivně hodnotit „vyzrálost, invenci, banalitu“ atd.? Tady je právě podle mě další důvod s tím blogovým příspěvkem souhlasit.
4. Co proboha je podivného na tom, že jsou maturanti opatrní v situaci, kdy jim nikdo nezaručí, že budou zkoušeni z něčeho, co má smysl? Mimochodem, já mám naopak štěstí – více než třetina třídy, kterou vedu v češtině k maturitě, si vybrala vyšší úroveň v češtiny, v angličtině je to dokonce většina. Na gymnáziích široko daleko podle mých informací skoro nikdo do takového rizika nešel.
To už jsem ale trochu odbočil.
Opakuji, co jsem už uvedl výše, že si asi v podstatě v náhledu na věc výuky slohu neprotiřečíme, ale asi každý jinak oceňujeme práci CERMATu a pana Feřteka.
Tímto bych si dovolil tuto debatu ukončit.
Zdravím Vás.
Lukáš Foldyna

Hanulko , ty blbko, je mě 44 let, všichni současní maturanti nejsou děti, tak už vím co v životě jsem dosud z učiva ze školy potřeboval a co ne. Nebýt lidí kteří si vymyslí , že člověk který dělá přes 20let svojí práci , najednou nemá dostatečné vzdělání, naženou ho do školy dělat maturitu a učit se zbytečné bláboly, jinak vyhazov…
Tak sem neházej rozumy o životě, to není chat na lidech, kde rozumuješ s 13-ti letýma „chytrýma“ , kolik je ti ?