Pět argumentů PRO plošné testování

Za posledních pár dnů jsem posbíral v různých rozhlasových a televizních debatách pět hlavních argumentů, na jejichž základě si veřejnost myslí, že plán na zavedení plošných testů na základních školách je dobrý nápad. Nejde mi ani tak o to je vyvracet, jako přidat argumenty do diskuse a upozornit na to, že věci bývají často komplikovanější, než jak se na první pohled „zdravému selskému rozumu“ jeví.

Všichni vědí, že děti hloupnou a školy se zhoršují, je třeba s tím něco udělat a testy, jako dřív jednotné osnovy, konečně zjednají ve školství pořádek.

Je tak trochu mýtus, že v každé škole se učí něco jiného. Učitelé totiž často napsali své školní vzdělávací programy podle starých osnov, takže ve většině škol se vyučování liší minimálně. Odlišuje se v aktivních školách, které využily možnosti učit po svém, ale tam naopak dosahují děti velmi dobrých výsledků i ve všech srovnávacích testech. Problém našeho školství a jeho propadu není nejednotnost, ale neschopnost vytáhnout slabé děti blíže průměru. Většina učitelů ví, které děti ve třídě jsou slabé, ale nevědí přesně, jak je motivovat, aby se výrazně zlepšily.

Výsledky testů budou informací pro rodiče, jak na tom dítě je, a budou se moci včas rozhodnout, na jakou střední školu ho dát.

Tuto informaci mají k dispozici už dnes. Každá škola si může objednat testy z některého už existujícího testovacího systému, který provozují soukromé společnosti. Třída je vyplní a každý žák dostane informaci, v kterém „percentilu“ – pořadí všech žáků, kteří test dělali, se nachází. Tyto testy používá zhruba třetina škol, jde tedy o reprezentativní vzorek. Výhoda je, že to není státní nástroj, nejde o „autoritativní“ plošný test, čímž se výrazně snižují negativní následky, které jinak státní plošné testování má.

Mimochodem, častý argument je, že soukromé firmy se státních testů bojí, protože je to pro ně konkurence. Je to přesně naopak. Zavedení státních testů výrazně zvyšuje těmto firmám zisky, protože školy si u nich masově objednávají tréninkové testy. Tak to bylo po zavedení státní maturity a bude to tak i po spuštění testů na základních školách.

Testy plánované ministrem Dobešem mají být na minimální úrovni „čtyřkaře“. Tak proč je kvůli nim tolik povyku? Copak chceme, aby čtyřkaři chodili na školy s maturitou?

Je to podobné, jako se státní maturitou. Od ní jsme si slibovali také kde co (podrobněji ZDE), a nakonec umí jen jedno – ohlídat spodní laťku středoškolského vzdělávání. Toho jsme ale mohli dosáhnout mnohem levněji než za dejme tomu 200 milionů ročně. Navíc tihle maturitní propadlíci nejsou zrovna ti, kteří by masově nastupovali na vysoké školy.

U plošných testů jdeme bohužel stejnou nekoncepční cestou. Není důvod pořídit si další „mercedes“, kterým budeme vozit brambory do krechtu. Ministr Dobeš každý týden uvádí trochu jiný důvod, co by testy měly umět. To je zásadní chyba. Nemůžete si nejdřív koupit „nějaké“ auto a pak uvažovat o tom, jestli potřebujete spíš sporťák nebo náklaďák. Rozumný člověk uvažuje opačně. Řekněme si, co od testů přesně chceme, zatím to jasné není, a podle tohoto zadání je připravujme.

Srovnání s ostatními může mít motivační charakter, vybudí učitele a děti k větším výkonům.

Argument, který zní rozumně, ale zatím se nikde nepotvrdil. Takovým testem lze motivovat jen úspěšné dítě, pokud je jeho výsledek nižší, než si představovalo. To asi přidá. Ale neúspěšné dítě to naopak demotivuje, má pocit, že se potvrdilo, že je na chvostu, nic neumí, všichni jsou před ním a ono to nemůže dohnat. A motivace je u dětí zcela zásadní faktor pro ochotu učit se. Zkušenosti ze vzdělávacích systémů, kde se dlouhodobě testuje, ukazují, že se jen zvětšují rozdíly mezi úspěšnými a neúspěšnými a nakonec to vede k tomu, že školy se snaží neúspěšných dětí zbavovat, nebo je alespoň k plošnému testování nepustit. To je například nedávná zkušenost z Polska. Další potíž je demotivace učitelů. Pokud se plošným testům přisuzuje příliš velká váha a je to státní bič na učitele, připadají si jen jako pasivní vykonavači cizí vůle a ti schopnější ze školství raději odejdou. To je čerstvý příklad ze Spojených států.

Jestliže se kritikům testy nelíbí, tak jak jinak by chtěli ověřovat, jestli děti naplňují standard, než právě plošnými testy?

Hlavní potíž plošných testů je, že jen krátce po zavedení opravdu ukazují stav vzdělávání a jeho zlepšování či zhoršování. V systémech, kde se testuje dlouhodobě, se ukázalo, že po třech pěti letech se sice děti pořád zlepšují v testech, ale jiná, přesnější šetření ukazují, že faktická úroveň vzdělání stagnuje nebo klesá. Školy a děti prostě trénují testy, protože podle nich jsou hodnoceni a to podstatné ve vzdělání zůstává stranou. Testem můžete ověřit čtenářskou gramotnost nebo znalost matematických operací, ale už jen těžko vhled do historických souvislostí, schopnost matematizovat reálné situace, schopnost vyjádřit a obhájit svůj názor. Ale i tyhle věci jsou součástí onoho „standardu“, který chceme ověřovat. Proto je lepší zjišťovat úroveň vzdělávání výběrovými šetřeními (úlohy pro vybraný vzorek dětí, které mohou detailněji zkoumat, co ovládají) a pomocí metodických nástrojů pro učitele (úlohy, které učitel zadá konkrétnímu dítěti a vyhodnotí je podle manuálu), které přinášejí přesnější informace a nemají nežádoucí důsledky.

K tématu čtěte zajímavý komentář dětského psychologa Václava Mertina, nebo se podívejte na televizní debatu v pondělním Studiu 6 Čt 24 (od 40. minuty).